Ptáte se, co má společného současné tolik sledované pohnuté dění na Ukrajině s Českou republikou a také mým rodným Vyškovem a jeho okolím? Mnohé! Pojítkem jsou naši krajané z řad Volyňských Čechů, žijících mezi ukrajinskými řekami Pripjať a Západní Bug, kteří se významně podíleli na vzniku československých jednotek na Východě během druhé světové války. Někteří v jejich uniformách položili životy v boji proti nacistům, další se jako čs. vojáci vrátili koncem války do své staré vlasti. Reemigrace pokračovala i v poválečných letech. Největší část Volyňských Čechů zamířila na Žatecko a Podbořansko, další našli své domovy také na Moravě – například na Šumpersku, Mikulovsku a Znojemsku, ale i Vyškovsku.

Ve Vyškově a jeho okolí žije velké množství Volyňských Čechů a jejich potomků, mezi které se řadím i já, proto považuji za důležité vyjádřit se k již 3 roky starému zákonu, který navrhla ukrajinská vláda, následně ukrajinský parlament schválil a 24.12. 2018 tehdejší ukrajinský prezident podepsal. Tato právní norma řadí mezi válečné veterány tzv. banderovce, tedy členy Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a jejího vojenského křídla Ukrajinské povstalecké armády (UPA).

Z osobních svědectví i historických pramenů víme, že Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), zvaná dle svého vůdce Stepana Bandery  „banderovci“, bojovala za samostatnou Ukrajinu, což by samo o sobě nemuselo být nic odsouzeníhodného. Jejich metody však nebyly, tak jak je i současná ukrajinská vláda prezentuje, politické či demokratické, ale nanejvýš zločinecké, kruté a zavrženíhodné.

Tito zločinci zavraždili během svého řádění od 30, let 20, století do konce druhé světové války za čistou rasu cirka 100 000 Poláků, Čechů, Židů, Arménů a dalších. Dokonce Němci byli v šoku z jejich krutosti. Známá tragédie je Volyňský masakr, při kterém banderovci nejen vraždili, ale prováděli tyto čistky s velkou krutostí a stranou jejich řádění nezůstaly ani děti, které bezdůvodně mučili, například svazovali ostnatým drátem, přibíjeli jim jazyky k prahu dveří, kuchali je zaživa.

Od očitých svědků z Vyškovska jsem slyšel příběh, jak odvedli celou rodinu do lesa a tam je postříleli, zachránila se jen jedna malá holčička, která se schovala v kukuřici. Mé vlastní babičce odvedli dva bratry, aby pro ně pracovali, už se nikdy nevrátili a podobných otřesných příběhů je celá řada.

Oslavování těchto zločinců mne velmi zneklidňuje a přinejmenším z úcty k zavražděným příbuzným řady našich spoluobčanů bychom měli protestovat. Sám jsem jako krajský zastupitel nepodpořil spolupráci Jihomoravského kraje a Lvovské oblasti a to také proto, že gubernátor Oleh Synjutka nezůstává pozadu a například ještě ve funkci náměstka primátora Lvova slavil 65. výročí založení UPA odhalením sochy Stepana Bandery v nadživotní velikosti. Za sebe říkám s Ukrajinci spolupracovat chci, ale s novodobými banderovci ne (podtrhuji, že oslavují někoho, kdo masakroval naše krajany).

Převzato z profilu politika.