Řídit stát není jednoduché ani pro dokonalé odborníky ve svém oboru. Není to ale jednoduché, a úřady jsou většinou nastaveny na bránění jednoho až dvou zájmů, který řeší (většinou to mají rovnou v názvu, což usnadňuje orientaci). Při zkoumání problému je důležitá analýza, která problém rozebírá na součástky, i syntéza, která ho zase dá dohromady. Na tu syntézu se často zapomíná. A přitom je klíčová. Veřejnost by důležité otázky bytí naší společnosti neměla nechat jen na profesionálních politicích, kteří mají hodně nápadů, ale někdy není na škodu dodat ještě nějaký pohled na věc. Proto je super nápad rozvinout veřejnou diskusi na téma, za co má stát utrácet, co si máme navzájem mezigeneračně platit a na co si má každý spořit (a jestli vůbec má z čeho). Nastiňuji svůj osobní pohled na věc vycházející z praxe ve státní správě, v soukromém sektoru i z činnosti pro část zákonodárného sboru. 

Důchody, aby se s nimi dalo normálně žít

U důchodů je to jasné - po odpracovaných letech zasloužená odměna formou podpory ve stáří. V takové výšce, aby se penzista nemusel nikde dál doprošovat, ale utáhl rozumné bydlení (nemusel se na stáří stěhovat jinam), zaplatil složenky, jídlo a něco zbylo. Stát by měl zajistit, aby bylo důchodové plnění předvídatelné, aby si každý mohl udělat individuální plány a pak ho to nepřekvapilo. Jsem proto proti skokovému zvyšování počtu potřebných odpracovaných let (už se to stalo a není to fér). Zároveň je třeba zjišťovat, kde se na to vezme a pravdivě veřejnost informovat. Podporovat porodnost českých občanů prioritně, protože spoléhat se na to, že přijde někdo zvenčí, a ten nás zachrání, to se v západní Evropě ukazuje být tragickým omylem, který možná jejich civilizaci pohřbí dřív než si myslíme. Není rozumné kopírovat cizí omyly. 

Mladí lidé mají také své sny a plány

Kromě důchodů ale musí správný hospodář (v čele státu) zvažovat všechny skupiny lidí, aby jedna nebyla zvýhodněná na úkor druhých. Když se třeba přežene zdanění mladých lidí (a ty různé odvody, co musí platit), utečou do zahraničí nebo odloží pořízení dětí. A stát za pár let nebude mít daňové poplatníky, co by ty důchody utáhli. To se přesně děje v děsivé míře v pobaltských zemích, částečně i na Slovensku a v Polsku.

Živnostníci a zaměstnanci

Když se příliš zdaní živnostníci, ztratí chuť do práce nebo se stáhnou do šedé ekonomiky a stát (tedy ti potřební, kterým stát pomáhá, protože objektivně pracovat nemůžou), z toho zase neuvidí nic. Stát by neměl svoji politikou vytvářet rivalitu mezi OSVČ a zaměstnanci, je třeba pečlivě vyvažovat.

Aby firmy neodcházely nebo nekrachovaly

Co se týče firem je určitě dobrý nápad podpořit malé a střední firmy před čistě nadnárodním kapitálem, který krize lépe ustojí a není tolik vázán k "rodné hroudě". Není také v zájmu státu a jeho občanů, aby některé sektory zcela ovládly zahraniční společnosti. To je potenciálně riskantní. Taková situace je třeba v bankovnictví (i když už ne zcela, což je dobře). Jak už jsem dříve psala, není od věci si také vymezit prostor pro státní podniky, podniky s účastí státu apod. Ne, až co zbyde, ale to, co je zásadní. Ovšem chce to velkou kontrolu hospodárného nakládání s finančními prostředky a nenechat takové podniky vést nekňuby.

Vyvažování místo hrubé síly

Takže řešení není dát jedné skupině hodně, ale super pečlivě vyvažovat různé zájmy a podnikat kroky tam, kde se činnost soukromého sektoru vymyká z rukou nebo kde není dostatečně aktivní (nějaká podpora bydlení v pohraničí, motivace pro lékaře, aby neodcházeli do ciziny, je toho spousta). Často se nemusí jednat jen o vyloženě finanční podporu, ale spíš o nastavení dobrých podmínek, aby stát zbytečně nešikanoval, ale jemně a přitom pevně vedl žádoucím směrem.

(převzato z Profilu)