Děkuji za slovo. Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní ministryně, děkuji za možnost zde vystoupit. Vraťme se opět k meritu věci, a to je dopad uzavřené česko-polské smlouvy o následcích těžby na dole Turów na české území. A my k tomu máme řadu otázek. 

Na úvod mi dovolte opravdu jenom stručný souhrn dosavadních kroků, protože to je důležité pro to pochopení, co se stalo, nebo v jaké situaci jsme byli a co se potom stalo. Důl Turów, jak místní vědí, těží v té oblasti v podstatě už sto let, ale Polsko se rozhodlo v roce 2020, resp. už předtím v roce 2019 požádat o rozšíření těžby, která by byla až do roku 2044 a která by se v podstatě dotýkala českého území nebo české hranice, česko-polské hranice. Byl zahájen proces posuzování vlivů na životní prostředí, takzvaná EIA. Poláci vydali to rozhodnutí 21. ledna 2020 a 20. 3. 2020 bylo vydáno rozhodnutí o prodloužení koncese na těžbu v dole Turów do roku 2026 jako mezikrok.

Česká republika vyjádřila i pod velkým tlakem Ministerstva životního prostředí ještě za mého ministrování, ale samozřejmě pod tlakem kraje, pod tlakem dalších i pod tlakem místních lidí, kteří v té oblasti bydlí, tak jsme vyjádřili nesouhlas s prodloužením těžby a poslali jsme v září 2020, konkrétně 30. září, podnět Evropské komisi. Česká republika Polsku vytkla, že v souvislosti s povolovacími řízeními za účelem prodloužení a rozšíření těžby porušilo směrnici EIA, směrnici SEA, rámcovou směrnici o vodách, směrnici o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a také smlouvu o Evropské unii.

17. prosince 2020 vydala Evropská komise odůvodněné stanovisko, kde opravdu shledala řadu závažných porušení směrnice EIA, takže částečně nám dala za pravdu. A my jsme na základě dalších jednání, které s Polskem proběhly a nebyly úspěšné, tak jsme se rozhodli a vláda 22. února 2021, v podstatě na den přesně před rokem, uložila vládnímu zmocněnci, aby připravil a podal k Soudnímu dvoru Evropské unie žalobu proti Polské republice pro nesplnění povinnosti na základě článku 259 Smlouvy o fungování Evropské unie. Tato žaloba byla podána 26. února loňského roku a s návrhem na předběžné opatření. Soudní dvůr vyhověl, a to je velmi podstatné, české žádosti, nebo žádosti České republiky a nařídil také předběžné opatření a nařídil Polsku bezodkladně pozastavit těžbu hnědého uhlí v dole Turów až do vyhlášení rozsudku, kterým bude skončeno řízení ve věci samotné.

Tady chci říct, že to bylo určitě nesmírně překvapivé rozhodnutí pro Polsko, pro celou polskou veřejnost a pro polské politiky, protože oni opravdu nepředpokládali, že by Evropský soudní dvůr dal za pravdu České republice v takovém rozsahu, aby konstatoval takové porušení životního prostředí, že by to opravdu mělo vést k bezodkladnému pozastavení těžby. Polsko a zejména provozovatel dolu společnost PGE obratem velmi odmítavě zareagovalo, otevřeně prohlásilo, že bude nadále těžit bez ohledu na nařízené předběžné opatření. A tento stav ostatně trvá do dneška.

7. června loňského roku proto schválila vláda materiál k dalšímu postupu proti Polsku a v návaznosti na to byl zpracován a zaslán návrh na uložení penále ve výši 5 milionů eur denně za to, že Polsko nerespektuje soudem uložené předběžné opatření. Jednání akcelerovalo poté, co 20. září Soudní dvůr uložil Polsku penále, ne tedy ve výši 5 milionů eur, ale stále ve velmi citelné výši 500 000 eur, tedy tehdejším přepočtem zhruba 12,5 milionů korun denně za každý den, kdy Polsko neplní podmínky předběžného opatření. Soudní dvůr zároveň zamítl žádost Polska o zrušení zmíněného usnesení a dal tak České republice za pravdu i v tomto.

Jinými slovy, a proto se u toho zastavuji, Česká republika měla od 20. září v podstatě v ruce neuvěřitelně silnou kartu, kterou předtím nikdy neměla. A já jsem přesvědčen, že ji už nikdy nebude mít. Nikdy neříkej nikdy, ale rozhodně ne v nějaké dohledné době. A to je to, že Polsko bylo reálně odsouzeno nejenom k tomu, že by porušovalo směrnici EIA, z čehož si myslím, že zase Polsko by si tolik nedělalo, protože víme z těch jednání, že oni skutečně nás válcovali a válcovali celou dobu, a to ještě před horizontem Babišovy, nebo dokonce Sobotkovy vlády. Poláci jsou velmi tvrdí vyjednavači, byli přesvědčeni o své pravdě a o svém nároku na to, těžit za každou cenu. Ale teď jsme měli v ruce nástroj, kde pokutou, sankcí 12 milionů korun denně, tedy citelnou, a samozřejmě Poláci za to byli tvrdě kritizováni opozicí v Polsku, celou řadou místních médií, tak jsme měli možnost dotlačit Poláky konečně - konečně - k jednacímu stolu. To se také povedlo a začala příprava dohody, česko-polské dohody, kde jsme jako česká vláda měli základní požadavky.

A samozřejmě ďábel se skrývá v detailu. Dneska se hovoří hlavně o té částce. Mimochodem já opravdu nechápu, proč ta částka byla z požadovaných 50 snížena na 45 milionů eur.

To jsou pro ten důl opravdu drobné, pro společnost PGE, protože ten důl je a bude dál vysoce ziskový. A samozřejmě ty škody, které to působí na českém území, jsou a budou rozhodně větší. Ale to, co bylo úplně pro nás naprosto klíčové, a proto jsem přesvědčen, že ta dohoda je ve finále nejenom proto, ale hlavně proto velmi nevýhodná pro Českou republiku, a naopak je vítězstvím Polska, je to, že se podařilo Polsku dotlačit novou českou vládu k podmínce, kterou jsme my několikrát odmítli jako nevýhodnou pro Českou republiku. Protože my jsme měli tuto smlouvu možnost uzavřít už v září minulého roku, ale jako Česká republika, česká vláda jsme to odmítli.

A musím říct, že tenkrát naprosto v souladu s Libereckým krajem, protože tam byla podmínka; jenom připomenu: Ten důl bude těžit až do roku 2044, takže ještě 22 let. Pokud se něco mimořádného nestane a Poláci nebudou donuceni od toho uhlí odejít. Zatím to tak nevypadá. Dvacet dva let. Ještě minimálně pět, ale spíše sedm let se ten důl bude přibližovat k české hranici. Po celou tu dobu bude ještě navíc hrozit zvýšené riziko toho, že bude více ovlivňovat životní prostředí. A proto jsme chtěli jako česká vláda, jako vyjednavači za českou vládu a nejenom za vládu, ale i za Liberecký kraj, aby ta doba výpovědní lhůty, po kterou budeme chráněni také a s možností vrátit se zpátky k Evropskému soudnímu dvoru, který nám v této kauze opravdu významně pomohl svým rozhodnutím a díky tomu byli Poláci dotlačeni k jednacímu stolu - tak těch 22 let činnosti dolu jsme původně požadovali jako podmínku, aby nešlo vypovědět tu smlouvu. A po celou tu dobu jsme měli možnost se k Evropskému soudnímu dvoru v této věci vrátit.

Poláci nakonec navrhli směšné dva roky. Opravdu směšné, naprosto, to jsme se jim vysmáli a říkali, že to snad ani nemůžou zkoušet. Pak hovořili o pěti letech, to jsme samozřejmě odmítli také, o sedmi letech, to jsme také odmítli. A my jsme řekli, že naší podmínkou je aspoň 15 let. A byli jsme ochotni o tom ještě diskutovat, ale těch pět let, které nakonec uzavřela nově vláda premiéra Fialy, je naprosto, naprosto nepřijatelně krátká doba, která ve finále znamená, že Česká republika ty velmi silné karty, které měli v ruce - tedy rozhodnutí Evropského soudního dvora, sankce na Polsko 12 milionů korun denně a tlak na Polsko, aby skutečně tuto sankci neplatilo, protože to je částka, která kde do pokladny Evropské komise přes Evropský soudní dvůr, to nejde do pokladny nebo to nejde do regionu, našeho, Libereckého, bohužel. Kdyby to tak šlo, bylo by to lepší. Protože Poláci dneska zaplatili paradoxně víc na pokutách a zaplatí víc na pokutách než ve finále jako sankci České republice. To je prostě absurdní.

Já chci zdůraznit, že my jsme nikdy nepožadovali, aby se důl v Turówě zavřel, nebo okamžitě zavřel, protože takovou samozřejmě kompetenci nemáme ani my a neměl by ji ani Evropský soudní dvůr. A my jsme neměli a nechtěli jsme mít ambici mluvit Polsku do jeho energetického mixu tak, jako bychom si nepřáli, aby někdo mluvil do toho našeho. Ale je prostě jasné, že pokud nějaká činnost jiného státu způsobuje škody na našem území a snižuje kvalitu života občanů v naší zemi, musíme se bránit, a to samozřejmě všemi dostupnými prostředky.

Zdůrazňuji opět: Soudní spor byl krajním prostředkem, nechtěli jsme se s Polskem soudit. Polsko je jinak dobrý soused a samozřejmě partner v rámci V4. ale především soused. Nicméně - a už to tady zaznělo - skutečně dobré účty dělají dobré přátele a dobré sousedské vztahy by měly být řešeny sice diplomaticky nebo na odborné úrovni, ale pokud to selže a tady v tomto selhalo, protože Polsko nás opravdu velmi vytrvale válcovalo, zpochybňovalo nároky České republiky a výsledkem tedy nakonec bylo podání žaloby.

A já znovu zdůrazňuji, že jsme měli v ruce nejsilnější karty, které jsme vůbec v historii proti Polsku měli a Poláci to dobře věděli. V této situaci jsme s Polskem jednali a já vás chci ujistit a ti z vás, kteří měli možnost s Poláky jednat na jakékoliv úrovni, tak Poláci jsou velmi tvrdí vyjednavači. Velmi tvrdí, kteří si za svými zájmy jdou skutečně přes jakékoliv překážky, a v zásadně všechno zpochybňovali. Ale byli docela překvapeni, že my jsme byli stejně tvrdí. A myslím, že na to nebyli úplně připraveni. Byli jsme velmi neústupní a jasně jsme řekli, že jsme přesvědčeni, že vyhrajeme ten soud. Jsme přesvědčeni, že právo a spravedlnost je na naší straně. Protože kdyby to bylo v opačné rovině, my jsme ten důl měli na české straně a Poláci prostě protestovali, tak by byli úplně stejně tvrdí a na žádný kompromis by nechtěli přistoupit. Také proto jednoznačně jsme prostě odmítli variantu pětileté výpovědní lhůty. Nechtěli jsme se ani bavit o nějaké částce, protože si stále myslím, že sice peníze jsou druhořadé v tomto, to chci říct. My jsme především chtěli záruky pro českou stranu, aby do budoucna v ideálním případě celých těch 22 let se mohla efektivně Česká republika bránit.

A teď si představte, co by Evropský soudní dvůr řekl, kdyby až Poláci za pět let třeba tu smlouvu vypoví a Česká republika se tam vrátí s podobnou žalobou, tak co nám ten Evropský soudní dvůr řekne? Řekne: To jste se - budu volně parafrázovat, omlouvám se, lidově - to jste si měli, vážení Češi tohleto prostě v té smlouvě dohodnout na delší dobu a nechoďte za námi se stejnou věcí, když jste byli ochotni kývnout nakonec na krátkou výpovědní lhůtu. To znamená, tohleto já považuji opravdu za - odpusťte mi to slovo - vyměknutí české vlády. A i mě samozřejmě zajímá, nás zajímá, když jsme se o tom mnohokrát bavili v rámci hnutí ANO, co bylo tou příčinou. Protože já jsem, a dneska se mě na to nějaký novinář ptal i na tiskové konferenci, že zaslechl, že se říká, že tou příčinou, proč Česká republika takhle urychleně a pro mě jednoznačně unáhleně podepsala tu smlouvu, kterou my jsme odmítli jako nevýhodnou pro Českou republiku, tak je jakási mezinárodní situace a vztahy ve V4. Já znovu říkám: My sice můžeme vnímat jakoukoli mezinárodní situaci a zdůrazňuji, že ta smlouva byla podepsána samozřejmě ještě před nějakým vyostřením konfliktu, který se blíží válce, takže kdyby někdo chtěli použít tento argument, tak těžko - ale hlavně, my jsme prostě přesvědčeni, že zájmy českých občanů logicky tady musejí mít přednost. A kdyby to bylo obráceně, tak vám garantuji, že Poláci by tedy vůbec neřešili nějaký mezinárodní aspekt a to, jestli máme dobré vztahy nebo nemáme dobré vztahy ve V4. To je přidaná hodnota, ale jednoznačně zájem českých občanů, občanů Libereckého kraje, kteří jsou tím hlavně postiženi, je prostě primární.