Rozmohl se nám tu takový nešvar, abych to vyjádřil parafrází slov jednoho filmu, tvořícího porevoluční klasiku české kinematografie. A ten nešvar by se dal vyjádřit slovy - chci prachy, ale nechci poctivě makat. Nebo také, zaplať mi za službu, shrábnul jsem prachy, a pak každá výmluva dobrá. Proč jsem se rozhodl napsat tento článek? Svéráz této národní kultury má totiž, bohužel, multiplikativní efekty.

Když jsem se zdvořile u paní průvodčí před týdnem ohradil proti tomu, že domorodá odnož německého dopravce po ránu za skutečně mrazivého počasí v jednom z oddílů svého obstarožního spěšného vlaku netopila, dostalo se mi svérázné odpovědi. „Stěžujte si, my to hlásíme a nic se neděje. Zákazníky centrála občas vyslyší.“ Dále pak poučení, že druhý oddíl topí, ale je beznadějně plný, a ona že nemá specifikaci na opravu topení.

Vzhledem k tomu, že to v téže soupravě, kterou občas po ránu jezdím, bylo již potřetí za sebou, není třeba ani průměrného IQ, aby člověk pochopil, že je něco špatně. Špatně je především to, že se daný poskytovatel služeb rozhodl poskytovat je v stejně mizerné kvalitě, jako ten majoritní. Ten sice kupodivu v poslední době vesměs topí, ale zase nedoveze lidi tam, kam si zaplatili. Což je mnohem horší.