Rozmohl se nám tu takový nešvar, abych to vyjádřil parafrází slov jednoho filmu, tvořícího porevoluční klasiku české kinematografie. A ten nešvar by se dal vyjádřit slovy - chci prachy, ale nechci poctivě makat. Nebo také, zaplať mi za službu, shrábnul jsem prachy, a pak každá výmluva dobrá. Proč jsem se rozhodl napsat tento článek? Svéráz této národní kultury má totiž, bohužel, multiplikativní efekty.

Když jsem se zdvořile u paní průvodčí před týdnem ohradil proti tomu, že domorodá odnož německého dopravce po ránu za skutečně mrazivého počasí v jednom z oddílů svého obstarožního spěšného vlaku netopila, dostalo se mi svérázné odpovědi. „Stěžujte si, my to hlásíme a nic se neděje. Zákazníky centrála občas vyslyší.“ Dále pak poučení, že druhý oddíl topí, ale je beznadějně plný, a ona že nemá specifikaci na opravu topení.

Vzhledem k tomu, že to v téže soupravě, kterou občas po ránu jezdím, bylo již potřetí za sebou, není třeba ani průměrného IQ, aby člověk pochopil, že je něco špatně. Špatně je především to, že se daný poskytovatel služeb rozhodl poskytovat je v stejně mizerné kvalitě, jako ten majoritní. Ten sice kupodivu v poslední době vesměs topí, ale zase nedoveze lidi tam, kam si zaplatili. Což je mnohem horší.

Tuto sobotu vpodvečer jsem pak zamýšlel cestovat z Prahy na Všetaty s naším majoritním dopravcem. Na nádraží Vysočany čekám na již ohlášený vlak. Z ampliónu mi strojový hlas ohlásí, že spoj je kvůli klimatickým podmínkám zrušen a že náhradní doprava není zavedena. Jdu se tedy na pokladnu zeptat, zda pojede alespoň příští vlak. Paní v teplu za sklem evidentně obtěžuji a říká, že neví. Když se nedám odbýt, dlouho nechápavě hledí do počítače a následně volá dispečerovi. Že prý ano.

Jako majitel roční pásmové jízdenky PID jsem se z mrazivého perónu alespoň Elefantem jiné linky přemístil na Masarykovo nádraží. Není to sice žádná výhra, doba C. K. Rakousko-uherských státních drah, kde pracovali mí předci a kdy na nádražích byly vytopené čekárny a tekoucí voda, pominula. Čekárna je pro současného provozovatele nádraží zřejmě sprosté slovo. A když už někam přece jen umístí lavičku, tak takovou, na které se pořádně sedět nedá, a na studeném peróně je to o nachlazení. Nepřátelská architektura není ale jeho výmysl. Ta je teď v módě i u protinožců. Takže je vlastně IN.