Pane místopředsedo, já jsem dneska ještě nevystupovala. (Předsedající: Ne, to nebylo vůbec vůči vám, paní kolegyně.) Musela jsem reagovat, nebo chci reagovat na svoje předřečnice, protože si přece nemůžeme tady jak všichni sedíme, myslet, že my, v případě, že projde tento návrh, změníme chování lidí. Že nebudou poprskávat rohlíky, že budou chodit k lékaři, že se nebudou bát toho, o čem tady mluvila druhá kolegyně, že ten zaměstnavatel na ně bude pohlížet skrze prsty, protože budou doma s chřipkou, nebo jakýmkoliv jiným onemocněním.

Já nevím, myslím si, že v té debatě už to tady zaznělo někdy v úvodu. Já bych možná jenom zopakovala to, že pokud ten zaměstnavatel chce předejít takovýmto věcem, aby mu nějaký zaměstnanec chodil po kancelářích a šířil bacily, tak může udělat to, co my jsme třeba udělali na městské části Praha 2. My máme takzvané sick days. Jsou to čtyři dny za rok, kdy zaměstnanec může toto volno čerpat. Nepodléhá to žádné kontrole ze strany posudkových komisí, že by pak někdo chodil k někomu domů, zvonil u těch lidí, jestli jsou doma a opravdu leží v posteli, anebo jestli si vyřizují své jiné záležitosti, které si prostě potřebují vyřídit - zubaře, jiného lékaře. 

Takže tohle je podle mě ta cesta, jak motivovat zaměstnavatele, aby ve svých firmách, ve svých podnicích měli tuto možnost, tento bonus pro své zaměstnance, a neřešit to skutečně tím návrhem, který tady tolik obhajujete, protože chování lidí nezměníme.