Miroslav Ševčík v tehdejší době vyučoval na VŠE v Praze standardní ekonomické teorie. Studenti VŠE se tak mohli seznámit s běžnou ekonomií, tak jak se na žádné české vysoké škole neučila. Předmět se jmenoval dějiny ekonomického učení. „Přednášeli jsme v podstatě jen pozitivní výklad. Dnes se to učí v mikroekonomii, makroekonomii a v hospodářské politice. Velkou část výkladu jsme věnovali tématům, která byla velmi populární v 80. letech a na kterých stála celá hospodářská politika Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana,“ upřesnil Ševčík. I díky tomuto pohledu bylo možné pochopit, že komunistický režim je neudržitelný. 

„S kolegy z VŠE jsme založili Klub mladých vědeckých pracovníků. V rámci toho jsme chystali různá vyjádření včetně studijních materiálů,“ řekl Ševčík. Nejuvolněnějším rokem byl podle něj právě rok 1989. „Účastnil jsem se protestů v rámci Palachova týdne. Mimochodem, zásah ve čtvrtek 19. ledna 1989 byl velmi ostrý a byl srovnatelný se zásahem 17. listopadu na Národní třídě. Naposledy jsem se s takovým zásahem ze strany policie bohužel opět setkal 34 let poté u Národního muzea v březnu 2023. V březnu 1989 proběhly další demonstrace, na něž jsem chodil většinou sám, na některých akcích jsme byli ještě s dalšími lidmi z VŠE,“ dodal docent Ševčík.

Dne 17. listopadu už Miroslav Ševčík moc dobře věděl, co se chystá. Přednášel od 13.30 do 15 hodin ve Velké aule (dnes Likešova aula, pozn. red.) třetímu ročníku výrobně-ekonomické fakulty. V současnosti je to podnikohospodářská fakulta. Na konci přednášky museli být studenti poněkud překvapeni, protože je vyzval k účasti na demonstraci. „Byla to vlastně první taková akce, kdy se studenti mohli účastnit něčeho velkého bez strachu, že by je za to mohl někdo vyhodit ze školy,“ uvedl Ševčík. Připraven bojovat za svobodu nebyl sám. Před budovou VŠE už čekali další kolegové – učitelé, kteří při takovém historickém dni nesměli chybět. Pro upřesnění se přidal třeba Miroslav Greguš, který zemřel ve věku čtyřiceti sedmi let v roce 2001. Dále nechyběl pozdější člen bankovní rady České národní banky Robert Holman, Lenka Kališová, její manžel Jaroslav Kališ a další lidé. Studentů bylo přibližně patnáct a ke konci se jejich počet snížil asi na polovinu. Důvodem však nebyl nezájem – demonstrace se konala v pátek a spousta studentů jela vlakem či autobusem na víkend domů.

Ze školy se vyšlo přímo na Albertov. Odtud se po projevech pokračovalo na Vyšehrad. „Z Vyšehradu jsme šli směrem na Václavské náměstí. Cestou nás zastavily policejní zátarasy u botanické zahrady ve Vyšehradské ulici. Tam nás přes dvacet minut zadržovali a dál nás nechtěli pustit,“ konstatoval Ševčík. Průvod se obrátil u Ministerstva spravedlnosti, prošel na nábřeží a pokračoval přes Palackého a Jiráskovo náměstí okolo Národního divadla na Národní třídu.

Štěkající psi a tlačící se davy

Průvod se neobešel bez problémů. Nejdříve někdo nedaleko skupinky z VŠE ještě na rohu Vyšehradské ulice rozbil velkou skleněnou výlohu hospody, což mohla být pro pořádkové síly záminka k zásahu. Po příchodu na Národní třídu, to bylo pár minut po sedmé hodině, se čelo průvodu zastavilo asi třicet metrů před křižovatkou se Spálenou ulicí. Tam již stál kordon policejní zásahové jednotky. Pohyboval se tam i značný počet civilistů, na kterých bylo poznat, že patří k policii – procházeli z jedné strany kordonu na druhou. V té době tam bylo podle Ševčíka pět učitelů (k průvodu se přidala i sestra pana Ševčíka) a asi sedm až osm studentů. V průvodu zůstalo asi tak 1 500 lidí. „Z policejních amplionů jsme byli vyzýváni k rozchodu. V té době jsem si všiml, že k běžné zásahovce Veřejné bezpečnosti (policie) se přidali v maskáčích oblečení příslušníci s červenými barety a se psy. Nakonec se ukázalo, že to byli příslušníci specializovaného komanda, které mělo výcvikové prostory v Dolních Břežanech, hned vedle míst, kde jsem v roce 1985 byl na povinné vojenské službě u stavebního praporu – obdoby dřívějších pétépáků,“ upřesnil Ševčík.