Ačkoliv mám o profíhajícím konfliktu na Ukrajině množství informací, extrémně nerad se o ně ve veřejném prostoru, jakým sociální sítě jsou, dělím. Je to zejména z důvodu vyostřené masmediální nenávisti vůči všem, kteří zveřejňují jiné, než ony masmediálně coby kánon sdílené názory o „konečném vítězství". Nedílnou součástí masmediálního dogmatu je znevěrohodnění zdrojů, které s ním nejsou v souladu, a tak lidé jako já (nevím, kolik nás, kteří podrobné informace máme, je) musí čekat na jakoukoliv trhlinu v něm, a by jí zaštítili veřejnou deklaraci faktu, že konečné vítězství nebude.

Jeden takový dodala v minulých dnech Louise Callaghanová, zpravodajka The Sunday Times z Ukrajiny, která na svůj twitterový účet kromě jiného napsala: „Všechny ty zprávy, které vidíte o nových zbraních přicházejících na Ukrajinu? Jsou významné. Ale nejsou celý příběh. V Donbasu vojáci popsali extrémně odlišný obrázek, kdy některé jednotky utrpěly 50% ztráty a neustále jim docházela munice. Mnoho vojáků právě se navrátivších z fronty nám řeklo, že nemají granáty, které by stříleli na ruské jednotky, které je neustále bombardovaly. Jen se krčili ve svých zákopech a utrpěli těžké ztráty. Velitel nám řekl, že před měsícem stříleli na Rusy 150 granátů denně. Nyní jich je asi deset denně, protože zásoby se krátí. Občas žádný neměli.

„Ruské dělostřelectvo nás pronásledovalo jako králíky,“ řekl. „Nemohli jsme nic dělat. Poslední čtyři dny jsme se jen skrývali před ruskými drony. Mnoho dalších z různých jednotek nám vyprávělo podobné příběhy. Jeden voják řekl: „Nějak jsme se cítili zapomenutí. Zapomenuti tam v této zemi s tímto neustálým ostřelováním, těmito požáry a raketami." Ztráty 40-60 % při rozhovorech s těmito vojáky nejsou neobvyklé. Polovina lidí ve vaší jednotce je pryč. Existuje mnoho variací v závislosti na umístění jednotky, velitelích a dodávkách zbraní.

Podmínky jsou v některých oblastech lepší. Ale příběhy, které jsme našli, nebyly jednorázové anomálie. Téměř každý, s kým jsme mluvili, řekl to samé. "Informace o 50% ztrátách ukrajinské armády je v příkrém kontrastu s bludy, které šíří Seznam, Česká televize, Radiožurnál a mnohá další rozšířená média, ale plně v souladu s dostupnými informacemi z ruské strany a očividnými fakty, o kterých se nepíše, jako např. že se Ukrajině nedaří doplňovat početní stavy armády, protože se Ukrajinci ve velkém vyhýbají přebírání povolávacích rozkazů, že minimálně pro ruskojazyčné obyvatele Ukrajiny jsou lákadlem ruské důchody, platy a ceny, a tudíž i ruské občanství, nebo že obyvatelé některých částí Ukrajiny, třeba Haliče, necítí válku jako svou, protože Halič není historickou součástí území, které dnes tvoří Ukrajinu, a mají tudíž motivaci za Ukrajinu bojovat asi stejnou, jakou by měli Maďaři motivaci bojovat za Československo.

Všechny tyto informace tvoří soubor, který mne v kontextu s prohlášením Zelenského o milionové armádě v protiútoku donutil po dlouhé době něco k válce na Ukrajině napsat. Jak dlouho ještě? Kolik je ještě potřeba mrtvých Ukrajinců a nově zřejmě také Ukrajinek, o jejichž povolání administrativa Kyjeva vážně uvažuje, k tomu, aby se uznalo, že Ukrajina tuto válku nemůže vyhrát, a začalo se vážně jednat o míru? Vždyť při cca 50% ztrátách by z milionu útočících Ukrajinců zemřelo přinejmenším půl milionu. Útočící, natož hůře vyzbrojená armáda má zpravidla vyšší ztráty než zalezlá v dlouhodobě připravených obranných pozicích.

Zastavte, proboha, už ta jatka.