Osudová osma – toto spojení mě nenapadlo při tvorbě detektivního románu, ale při pohledu do 20. století, nedávné historie České republiky. Připomeňte si ji se mnou. Rok 1918 – vznik samostatného Československa a zlatá éra první republiky, březen 1938 – okupace nacistickým Německem, začátek komunistické hrůzovlády v roce 1948, vpád sovětských vojsk přesně o 20 let později.

A jak jsme na tom v roce 2018? Chystá pro nás i tato osmička fatální zvraty? Vzhledem k vyhlídkám, které se v těchto chvílích rýsují na naší politické scéně, pevně doufám, že ne. Jenže…

Když hnutí Andreje Babiše získalo po volbách do parlamentu 78 křesel, začaly se dít věci, u kterých se mi v hlavě rozsvěcí kontrolka, vlastně spíš začíná pořádně ječet alarm! Andrej Babiš prolamuje tenký led, který odděloval KSČM od zbytku stran – oficiálně se strana nezvala do vlády, ani se veřejně nežádala o podporu. Jasně, vždyť jsme snad za těch několik desítek let nezapomněli, co se dělo, když komunisté drželi v rukou uzdu.

U člověka s prokazatelnou „estébáckou“ minulostí samozřejmě není žádným šokujícím překvapením, že tabu spojená s KSČM pro něj nemají takovou váhu, jakou by mít měla. V záchvatu boje o moc kdekdo zapomene na etiku. Obávám se, že je to i případ Andreje Babiše. Vzhledem k tomu, jak zoufale nyní potřebuje podporu vlády, se ztráta zábran vůči KSČM zdá jako ideální, nebo možná jediné, řešení. 

A je tu další osmička. Podle současného stavu vyjednávání o podpoře vlády se zdá, že složení koalice s podporou dosáhne počtu 108 křesel – ANO + ČSSD + KSČM. Když sleduji, jak se Andrej Babiš se zatnutými drápy snaží udržet si moc stůj co stůj, upřímně se obávám, co nám letošek a následující roky přinesou.

Možná mám trochu bujnou fantazii, ale když tak sleduji politické dění posledních dní a týdnů, vyskakuje mi před očima postava Voldemorta z románů a filmů o Harrym Potterovi. V jednom z dílů o Voldemortovi, pánovi zla, zazní věta: „Můžeme od něho očekávat velké, ale temné věci.“

A přesně toho se obávám u Voldemorta české politiky. Nezbývá než znovu nadhodit otázku voličskému publiku – je tohle opravdu to, co chceme?!