JINÝMI SLOVY:
a) nikdy jsem vraždění odsunovaných Němců neobhajoval a obhajovat nebudu a nepokládám to za nic, co by nám, jako národu bylo ke cti
b) Česká strana učinila pro takzvané vzájemné "usmíření" definitivně vše, co bylo a je pro nás přijatelné
c) NENÍ TO Česká strana, kdo neustále vyvolává politické napětí a "zombie" poražené III. Velkoněmecké říše - sudetoněmecká témata (tedy trvalé zpochybňování "Benešových dekretů"), a pod rouškou  takzvaných snah o "smíření (?!)" -  se spolu s českými přisluhovači snaží o něco, co bylo dle mého názoru již dávno vyřešeno a dosaženo
d) NENÍ TO Česká strana, které evidentně schází pokora a pokání - je to stále slyšitelná část německé veřejnosti a politické reprezentace, která se uvnitř, přes dobře  a lítostivě vypadající vnější mimikry, ani po uplynutí téměř tři čtvrtě století nesmířila s porážkou nacistického Německa a s logickými (bohužel, ale takový je světa běh a lidská přirozenost) důsledky, jako byla reakce na neskutečná zvěrstva, které po léta páchali hajlující němečtí občané v uniformách Wehrmachtu a SS - s radostným očekáváním příchodu třetí říše, přidělení slovanských a židovských majetků a otroků a totální nadvlády germánské rasy nad celým světem...

HISTORIE 
3. února 1955 vydal prezident Antonín Zápotocký prohlášení, kterým byl válečný stav mezi Československem a Německem ukončen. Prohlášením z 10. srpna 1955 československá vláda hodlala navazovat diplomatické vztahy s Německou spolkovou republikou. 11. prosince 1973 podepsali v Praze Willy Brandt a Lubomír Štrougal a ministři zahraničí Walter Scheel a Bohuslav Chňoupek Smlouvu o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa a navázaly opět diplomatické styky.[169] Smlouva mezi Spolkovou republikou Německo a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992 se stala základem česko-německých vztahů po sametové revoluci.

V Česko-německé deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997 oba státy mimo jiné deklarují, „že německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky a česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány”.[170]

Václav Havel ještě jako disident před 17. listopadem 1989 vyjádřil v dopise německému prezidentovi politování nad odsunem a před zvolením do funkce prezidenta svoji omluvu zopakoval. Omluva a jeho vyjádření vyvolaly na domácí scéně řadu protestů. Jakékoli odškodnění však odmítl. Na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše bylo německé obyvatelstvo zbaveno občanských a majetkových práv v Československu. Zrušení těchto takzvaných Benešových dekretů se sudetští Němci dlouhodobě domáhají. Česká republika o této otázce nehodlá diskutovat a považuje ji za uzavřenou. Sudetští Němci se však nikdy nevzdali svého práva na vlast. (zdroj - Wikipedia)

(převzato z Profilu)