Jan Kozák napsal článek, nazvaný Jak se bránit proti totálnímu nepříteli člověka, vševládnoucí síle peněz (k přečtení ZDE). Proč to zmiňuji? Autor, religionista a překladatel ze sanskrtu, totiž reaguje na rozhovor se mnou, který byl v Parlamentních listech uveřejněn pod titulkem Věříte teoriím spiknutí? Spílají vám proto do hlupáků? Europoslanec David z SPD má konspirace za hotovou věc (k náhledu ZDE). Ani to by nestačilo, abych se dnes rozepsal, ale v podtitulku Kozákova článku jsem našel následující doušku: „Vzkaz pro europoslance Ivana Davida: Demokracie je politický systém, který je drtivým vítězstvím a realizací materialistického světonázoru. Je to svět Velké matky bez Otce-Ducha.“ Jsa osloven, nezbývá mi tedy než na v článku prezentované Kozákovy myšlenky, k nimž se stavím spíše kriticky, reagovat.

Mezi demokracií a komunismem není paralela

Protože jsem získal přírodovědné vzdělání, mám tendenci hledat příčiny společenských jevů někde jinde než religionista a překladatel ze sanskrtu. Možná, že blíže náležitému obrazu společenské reality by mohl být sociolog, pokud by správně interpretoval rozsáhlá data z velkého množství metodicky správně provedených výzkumů. Rozhodně si nemyslím, že by můj výklad byl lepší než výklad religionisty nebo sociologa. Nemusí být ani nutně vzdálenější realitě. Ne snad, že bych přistoupil na souběžnou platnost více „pravd“, ale k obrazu skutečnosti je možné se blížit z různých stran. Oblohu vnímá jinak fotograf, jinak básník, jinak meteorolog a jinak třeba astronom. Pochybovat lze jistě o všem, Jan Kozák nabízí pochybnost o demokracii jako o nedosažitelném lidském snu a paralelu hledá v „komunismu“. Myslím, že zde paralelu hledat nelze, neboť snaha o dosažení sociálně spravedlivé společnosti byla definována cílem, a ne metodou. Demokracie tedy není cíl, ale způsob rozhodování. Existovaly snahy dospět ke spravedlivé společnosti násilnými prostředky, ale i demokratickými. Obě měly své limity. Nemá cenu se dohadovat, zda demokracie je, nebo není, ale dá se, myslím, rozhodnout, zda je jí více nebo méně.

Ne všichni, co se s ní ohánějí, ji vyznávají

Pokládám se za důsledného zastánce demokracie, ale s jinými důslednými zastánci bych se mohl velice snadno dostat do sporu. Někteří uznávají jen přímou demokracii, v níž by se hlasovalo o všem, jiní připouštějí, aby lid demokraticky rozhodoval, ovšem jen o bezvýznamných věcech nepřesahujících jeho odbornou kompetenci a míru odpovědnosti, kterou mu lze svěřit. Tak je tomu v případě všech českých „demokratických stran“, které jsou pro referendum, ale jen za předpokladu, že k němu nebude moci dojít, a kdyby snad přece, nebude smět řešit zásadní otázky života společnosti. Naopak je mnohem výhodnější z hlediska obecné spokojenosti, když o běžné rutině rozhodují volení zástupci a jim odpovědní úředníci. Zůstává otázka, co je běžná rutina, jak často by měly být volby a jak mezi volbami uplatňovat kontrolu veřejnosti. To se může lišit nejen podle velikosti komunity. Z mého hlediska funguje Evropská unie velmi málo demokraticky ve srovnání s českým státem a myslím i ve srovnání s většinou jiných evropských států. Jednání, které je v souladu s jednacím řádem Evropské unie, by v Parlamentu České republiky rozhodně neobstálo. Jsem přesvědčen, že jde o úmysl zakladatelů EU. Lid by překážel, proto musí být obelstěn. Pracuje se metodou sankcí a hrozby sankcemi a korupcí za spolupůsobení dezinformací, kdy zveřejňováno je jen to, co slouží cíli. Skutečným cílem EU není obecné blaho, ale uspořádání společnosti, se kterým by veřejnost nesouhlasila. Proto musí být držena stranou rozhodování.