Ke Dni Země to bude trošku agitka, takže vás varuju předem. Dochází mi totiž trpělivost. Moje děti vyrazily do školy vybavené rukavicemi a pytli na sbírání odpadků. Což je skvělé, podporuju to. Z hlediska environmentální výchovy to dává jednoznačně smysl: dostupnost (zapojit se může každý), osobní zodpovědnost (dopady jsou vidět i na úrovni jednotlivce), měřitelný výsledek (uklizenější prostředí).

Taky ráda uklízím odpadky. Zhoršující se stav naší planety to ale fakt nevyřeší. Nejde ani tak o planetu, jako o nás. Planeta si bez lidí vždycky nějak poradí, obráceně to jaksi nevyjde. Ve skutečnosti by se tak den měl jmenovat „Den přežití lidstva“. Myšlenka, že „ekologický způsob života si nemůžeme dovolit, protože bychom nebyli konkurenceschopní“, je jedna z nejrozšířenějších a zároveň nejabsurdnějších věcí, se kterými jsem se kdy setkala.

Planeta Země je zdrojem veškerého našeho bohatství a obživy. Na ty, co si myslí, že bohatství vzniká na burze a jídlo lze vyrábět bez zdravých ekosystémů, čeká opravdu ošklivé vystřízlivění. Již před padesáti lety o tom ostatně krásně psal ekonom E. F. Schumacher ve své knize „Malé je milé aneb Jak by vypadala ekonomie, které by záleželo na lidech“. Začíná větou: „Jedním z nejosudnějších omylů naší doby je přesvědčení, že ‘problém výroby‘ byl vyřešen.“

Stav životního prostředí České republiky není dobrý a podle každoročních zpráv Ministerstva životního prostředí se nelepší. Velký podíl na tom mají sektory zemědělství, energetiky, průmyslu a dopravy (tedy ne úplně celé, ale jejich drtivá, neudržitelná většina), do kterých tečou každý rok miliardové pobídky, dotace, vratky či kompenzace, zatímco do udržitelných řešení a obnovy životního prostředí pouhé miliony.

Vědci či environmentální organizace burcují ke konzistentní zelené transformaci celého hospodářství i myšlení, zatímco političtí lídři a lídryně se chovají jako maratonští běžci, kteří pár kilometrů od startu namísto nastavení dobrého tempa zvolili vysedávání na pařezu s nadějí, že cíl závodu se jim nějak přiblíží sám od sebe.

Příležitostí to změnit byla a je celá řada, ale dosavadní politici a političky v jejich uchopení selhali a doplácíme na to všichni. Evidentně potřebujeme novou generaci političek a politiků, kteří tyhle příležitosti nepromarní. Doporučuju se na ně podívat například ZDE.