Úplně nejhorší pocit nespravedlnosti, který pamatuji z advokátní praxe, se týkal právě případů, kdy jednomu z rodičů bylo druhým bráněno dlouhodobě ve styku s dítětem. Ta bezmoc rodiče nemoct vidět své dítě, nedostávat o něm žádné informace, je strašná. Všechny tyto případy mne poznamenaly. Možná se v nich i někteří klienti dodnes poznají. Pamatuji si je všechny.

Vždy je složité hledat, co je příčina a co je následek, ale nelze tolerovat, aby jeden z rodičů beztrestně porušoval rozsudek.  A čas v případě dětí běží neúprosně, proto je třeba jednat rychle.

V návrhu zákona chceme těmto situacím předejít včasnou a férovou stabilizací poměrů v rodině, tedy předejít tomu, aby se jeden z rodičů dětem vzdálil a vztahy se narušily.

Proto zavádíme prozatímní opatření.

Současně ale rozšiřujeme právní nástroje, které může soud použít, pokud je nepředávání dítěte bezdůvodné a je nutná reakce. Proto zavádíme

• citelnější pokuty, které lze následně využít na potřeby dětí a to i ty budoucí
• možnost nařídit náhradní styk za ten promarněný
• povinnost uhradit náklady vynaložené marně na styk, který neproběhl.

Těmito opatřeními se snažíme předcházet a snad i zcela vyloučit nešťastné případy umisťování děti do diagnostických ústavů v důsledku sporů rodičů. Toto musí být vždy až opatření in ultima, zatímco dnes často svědčí spíše o absenci včasného zásahu a odpovídající práce s rodinou.

Současně podotýkám, že i nadále platí povinnost soudu zjištovat citlivě, zda dochází k nerespektování rozsudku úmyslně a bezdůvodně nebo došlo k nějaké změně okolností v rodině, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí. Práce s rodinou má být vždy základem opatrovnické justice. Protože ve středu zájmu je vždy dítě.