Svědectví žen poukazují na systematické a organizované zastrašování, porušování práv a násilí vůči Ujgurům ze strany čínského režimu.

„Je pro mě stejně jako pro kohokoliv, kdo žije ve svobodné zemi, kde může svobodně vyjadřovat své postoje, víru a vychovávat děti v míru, je velmi těžké slyšet svědectví lidí, jimž byla upřena základní lidská práva a svobody. Je důležité si připomenout, že nejsme bezbranní. Máme nástroje a možnosti, jak pomáhat Ujgurům a muslimským menšinám v Číně. Musíme rozšiřovat povědomí o jejich situaci a problematiku aktivně řešit také na vládní úrovni a v mezinárodních organizacích,“ uvedla poslankyně a členka zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Eva Decroix.

„Dnes již není pochyb o tom, jak Čína přistupuje k Ujgurům a muslimům. Zpráva od vysoké komisařky pro lidská práva OSN Michelle Bachelet přinesla jasné důkazy a svědectví o ponižování, znásilňování, mučení, zastrašování a výhružkách stovkám tisíců Ujgurů. Je evidentní, že Čína tuto politiku organizuje vědomě, systematicky a s dlouhodobou vizí kompletně zničit Ujgury, jejich kulturu a celou menšinu,“ dodala Eva Decroix.

„Desítky let jsme my, Kazaši a ostatní turkické skupiny, čelili diskriminaci a násilným zákrokům z rukou čínského státu. Skoro šest let jsme ale vystaveni genocidě. Cenzorují náš jazyk, naše mešity srovnávají se zemí buldozery. Čínská vláda biologicky odstraňuje budoucí generace nucenou sterilizací a potraty,“ uvedla Rahima Mahmut, aktivistka za práva Ujgurů.

„Jsem z Urumči, hlavního města východního Turkestánu, učila jsem na základní škole. Od března 2017 jsem byla donucena šest měsíců učit čínštinu v táboře pro muže. Během toho půl roku jsem byla svědkem strašných věcí. Uvnitř toho tábora je spousta ozbrojených strážných. V každé cele je až třicet zadržených. Spí na zemi a na betonu,“ popsala Kelbinur Sidik.

„Od roku 2006 jsem žila ve Francii. Na konci roku 2016 mi čínská vláda řekla, ať se vrátím. Tam jsem byla zadržena a strávila skoro tři roky v různých detenčních zařízeních. Od března 2019 jsem mohla mluvit s rodinou ve Francii. Při každé takové konverzaci mi policie nařídila, jaké odpovědi mám poskytnout. Seděli při telefonátech a když jsem nevěděla, co mám odpovědět, napsali mi to,“ sdělila své svědectví Gulbahar Haitiwaji.