Dočkali jsme se. Budeme dneska hlasovat. Je otázka, jestli si od toho hlasování příznivci či odpůrci slibují něco, co vlastně ani není reálné. Faktem je, že dluhové brzdy jsou jistým tématem v Evropě, možná déle než 15 let, a že za tu dobu to téma doznalo jednak jistého vývoje, ale zažilo i konkrétní praxi dluhové krize v Evropě a potvrdilo se, do jaké míry tento nástroj má, či nemá smysl, jak je vymahatelný. A to, co máme na stole, přiznejme si... A generální ambice vládní koalice tady zazněla myslím z úst pana ministra, je být v klubu těch, kteří mají aspoň formálně takovýto nástroj schválený.

Je otázka, co je nám to platné. Protože pochopitelně pokud jsme se přihlásili k evropskému fiskálnímu kompaktu, tam jsou konkrétní mechanismy, ale jiného typu, kde navíc hraje určitou roli i strukturální deficit. A těchto debat si nepochybně užijeme, až budeme projednávat v prvním čtení návrh státního rozpočtu. A potvrzuje se, že upínat veškeré naděje pouze k jednomu maastrichtskému kritériu, což je tedy podíl dluhu na HDP - připomenu, že maastrichtské kritérium hovoří o 60 procentech - je do jisté míry pofidérní v tom smyslu, že větší část zemí Evropské unie toto kritérium hluboce, ale hluboce nesplňuje, že by tedy na něj měly být uplatňovány příslušné sankce a díky těmto sankcím se stane celá Evropská unie a zejména země eurozóny fiskálně zdravé, budou přímo sršet zdravím a budou v podstatě vzorem pro zbytek světa. Děje se tak? Neděje. Když se podíváte přinejmenším na jižní křídlo Evropské unie, eurozóny, tak to, co je v Itálii, v Portugalsku, ve Španělsku, rozhodně nevypovídá o tom, že by tam bylo nějaké fiskální zdraví.

Takže k čemu nám tento typ dluhové brzdy vůbec je? Mně prostě absentuje, a to nechci vinit pouze Českou republiku a současnou českou vládu, ale celkově v tom milieu různých brzd a jiných nástrojů, které se v Evropě staly módní, absentuje debata, která by vyhodnotila právě ten problém, o kterém hovořím. A to se bohužel, bohužel neděje.

My teď budeme řešit základní problém, a to, že vládní koalice spíše po nediskusi, než diskusi, se rozhodla tedy to dotáhnout do určitého konce, nevím, jak vítězného, ale uvědomuje si, že nemá k dispozici ústavní většinu, a tudíž loví v opozičních řadách. A tím je vystavena bych řekl ani ne tak koncepční jako spíš ideologické debatě, jestli jaksi to štěstí, spása a fiskální zdraví se nám spíš dostaví z těch politických končin, kde plédují pro co největší škrtání. Opět se k tomu vrátíme nepochybně nad návrhem státního rozpočtu, kde se mluví o tom, že už jsme dávno mohli mít rozpočet vyrovnaný. Já pamatuju různé termíny, o kterých se tady hovořilo, kdy se rozpočet dostane do nulového salda. Padaly termíny za Topolánkovy, Nečasovy vlády. Za této vlády musím říci, že se to posunulo v politické dikci až za horizont jejího mandátu. Ale paradoxně se může stát, že letošní rok se tomu bude blížit, ale nikoliv plánovaně, což vystavuje určitou vizitku kvalitě rozpočtovacího procesu. Protože když se nám to stane omylem, tak to asi nevypovídá o tom, že rozpočet používáme jako aktivní nástroj hospodářské politiky.

Čili to je situace. V té situaci zapadá trošičku debata o ústavnosti. To zmiňoval předřečník kolega Grospič. A možná i to je výrazem toho, že ÚPV, který tuto věc projednával, musel přerušit. A jsme ve stadiu, kdy nám tento klíčový orgán pro hodnocení ústavnosti nedal své stanovisko.

Jsou tady i jiné aspekty. Rovněž byly zmiňovány i v minulém volebním období. Do jaké míry to případné, zdůrazňuji v českých poměrech aktuální, případné břemeno dopadne na součást toho bloku veřejných financí, tedy zejména územní rozpočty. Velice se obávají omezování poskytování veřejné zdravotní služby, tedy představitelé zdravotních pojišťoven. To je zase důvod, proč to nedoprojednal zdravotní výbor, který k tomu nebyl schopen dát nějaké stanovisko.

A takovýchhle vad na kráse vyjednávacího procesu je celá řada. Takže se nabízí otázka, vůbec co s tím, jestli tedy formálně pro nějaký povrchní a ne příliš trvanlivý umělecký dojem, tedy tam přilepíme to velmi měkké kritérium 55 procent. Připomínám, že aktuálně jsme na 49 procentech a že tudíž aktivovat tento mechanismus není zrovna jaksi dramatický požadavek. Ale je vůbec otázka z mého pohledu, zda to takto stavět, zda to takto stavět, zúžit to pouze na toto jedno jednoduché kritérium.

Řekněme si, že my vykazujeme nějaké rozpočtové parametry, tak jsme na tom v podstatě zcela odlišně, než třeba Slovenská republika, která nešla do tak dramatických škrtů v době, kdy vládli kolegové u pravé zdi, a vykazovala menší propad. Teď když jsme ožili a slavíme tedy úspěchy této vlády - nevím, jak zaviněné - tak opět Slovenská republika má jiné, tedy lepší, mám na mysli lepší, lepší ukazatele hospodářského výkonu.

Mám pocit, že se prostě míjíme tou podstatou, a to je kvalitnější rozpočtová politika vlády. Jedna strana to zužuje na to proškrtat se ke štěstí. Druhá zvolí určitou ekvilibristiku, která je nesena určitou vlnou oživení, které ale vláda příliš nezavinila, nepřispěla k němu. A na tomto poli máme schválit nástroj, který mi připomíná prostě pokusy legendárního knížete Potěmkina, když projíždějící carevna Kateřina chtěla vidět, jak hezky vypadá ruská širá země, a z umakartu, nebo z čeho se tehdy stavělo, tam postavili jakési vizuální symboly úspěšnosti. Myslím si, že takový vizuální symbol úspěšnosti nepotřebujeme. A tím tak v podstatě v kostce říkám, proč stanovisko frakce KSČM je v tomto případě zamítavé.