Děkuji za slovo. Když dovolíte, pár poznámek k probíhající diskuzi. Nebojte se, nebude to rámováno takovým tím, nechtěla jsem, musela jsem, protože to bývají nejdelší vystoupení.

Přestože si myslím, že pozice jsou vcelku v této Sněmovně rozdělené, že všichni asi tušíme, jak to hlasování dopadne, tak si neodpustím tři stručné poznámky, tak jak mne napadly při poslouchání diskuse s tím, že na předřečníka, který obvinil tu část spektra, která se chystá hlasovat pro rozpočet, z jakéhosi prodávání budoucnosti. Mne napadl jiný kunderovský titul, tedy Žert. V jiném kontextu, samozřejmě, protože tam pokud nějaký vtípek a la Ať žije Trockij! byl sešrotován debilním systémem, tak bych nerad, aby nás šrotovaly výkřiky Ať žije Milton Friedman! nebo někdo takový, který věří, že méně státu nás zachrání. Soustřeďme se, prosím vás, tedy na tři věci, které se teď pokusím přednést.

Já myslím, že tady vcelku opakovaně zaznělo, že to, co máme na stole, že je pragmatickým kompromisem. A jak jinak? Konec konců celá tato vláda vznikla jako pragmatický kompromis a tudíž předkládá i rozpočty, které jsou svého druhu pragmatickým kompromisem. A v podstatě se to dá opřít i o pozici klíčových institucí, které snad nebudeme podezírat z nějak přehnaných politických aspektů. Například to, že tripartita tento rozpočet projednala v tom duchu, že to nenabourává ani na jedné straně konkurenceschopnost naší ekonomiky, na druhé straně to přece jenom nějakým způsobem řeší onen sociální gap, tedy mezeru oproti minulosti, kdy doháníme pro naše lidi to, co si dávno zasloužili, protože z ekonomického růstu by samozřejmě měl mít něco i řadový člověk.

Druhou tou institucí je Národní rozpočtová rada, která konstatuje, a to zdůrazňuji opakovaně, z krátkodobého hlediska, z krátkodobého hlediska, že veřejné finance jsou v podstatě a celý veřejný sektor v tomto smyslu je tedy konsolidovaný a že pokud se nacházíme v nějaké konkrétní hospodářské situaci, kdy se nám uzavírá produkční mezera, kdy vychládá ekonomika, ale stále ještě roste a že nevíme, jaká rizika budeme inkasovat v nejbližším období, takže ta mírně expanzivní fiskální politika do toho mixu hospodářské politiky v podstatě zapadá. Dodám, že monetární politika z tohoto pohledu je spíše stabilizační, protože koruna nám sice pomalu, ale přesto tvrdne a úrokové míry jsou vyšší než, které nabízí například Evropská centrální banka. Čili je to pragmatické, je to projednatelné, neprodáme budoucnost tím, že takový krok schválíme, ale zároveň přiznejme si, že tu budoucnost ani nevyřešíme. Čili ten kompromis má nějakou cenu, ten kompromis v podstatě možná pro někoho otevírá, pro někoho komplikuje dveře do budoucnosti, ale v každém případě zůstávají některé věci na stole. A to především proto, nebo také proto, že jestli probíhá tady určitá konsolidace nejenom veřejného sektoru, ale obecně správy státu, takže ta konsolidace probíhá s větrem v plachtách.

Posledních pět, šest let nám ekonomika rostla, v určitém období dokonce výrazně nad průměr Evropské unie, čili samozřejmě ten manévrovací prostor pro kohokoliv, kdo by seděl v těch vládních křeslech, je mnohem jednodušší. A pokud se pokusíme separovat, co je dílem velkého kormidelníka a co je spíše díky tomu větru v plachtách, tak ten velký kormidelník tam samozřejmě až takovou přidanou hodnotu samozřejmě nedává. Mohli bychom rozebírat per partes, do jaké míry se racionalizace státního provozu daří. Já obecně ve fiskální oblasti vidím jako velký vklad to, že už na začátku tohoto vývoje vláda mohla přijmout práci předchozích vlád a spustit řízení likvidity, to určitě pomohlo.

Co považuji za nedotažené, to jsou třeba personální audity či řešení nadbytečného množství všelijakých outsourcingů, kdy si najímáme firmy tam, kde bychom ušetřili tím, kdybychom to efektivně a koncentrovaně zvládali sami. Ale takto bychom mohli v podstatě pokračovat dlouho. Spíše je otázka jestliže tedy ten kompromis je na stole, abychom zbytečně cenu toho kompromisu nezvyšovali, a to se na mne nezlobte, to je trošičku ode mne teď politický vzkaz těm, kteří, teď nemyslím by vraceli dneska rozpočet. Já věřím, že vrácen nebude a že tudíž se nedostaneme do nějakého časového střesu, abychom pak za pár týdnů projednávali rozpočet, který by se dramaticky až tak ve své struktuře a racionalitě nelišil, a pouze bychom se vystavili dopadům toho opožděného projednávání. Spíš mám na mysli to, že jako zákopovou válku nebo zákop, kde se zatím kolegové z opozice opevnili, je ten daňový balíček, který pochopitelně je jednou z položek, který vstupuje na příjmové straně do státního rozpočtu a myslím si, že i když ten balíček nepochybně lze dotvořit hlasováním, tak tady vést tu zákopovou válku je poněkud nešťastné, proto bychom právě touto hrou o čas spíš cenu toho kompromisu zvýšili.

Poslední třetí poznámka směřuje k budoucnosti. Já jsem tady řekl, že to, co máme na stole, tu budoucnost nevyřeší. Že nám zůstalo až příliš mnoho nezodpovězených otázek, ale taky ruku na srdce, nezodpovězených proto, že jsme nesbližovali podstatu našich stanovisek. Někde to třeba není ani možné, ale že jsme někde zůstali u vlajek, transparentů, hesel, nikoliv u meritorního řešení systémové povahy těch problémů. Tato vláda, byť má kompromisní rámec, tak nepochybně by měla některé věci dořešit, aspoň proto, že je politicky slíbila. Čili z těch restů, které zatím nejsou dořešeny a do budoucna by snad mohly pomoci, bych připomněl kontrolu nad vodou a nad surovinami. Připomněl bych to, že byl slib tady řešit sociální služby systémově, tedy ne každoročním handrkováním. Že je tady stále otevřená otázka a určitě by to neměla být příležitost pro soutěž jedné nebo druhé ministryně, ale pro nás pro všechny, aby to bylo kvalitní - a to je řešení dostupného bydlení. A jsou tady i sliby na valorizační automaty, ať už se to týká minimální mzdy, ať už se to týká plateb za státní pojištěnce, to si myslím, že by byl důležitý byť dílčí systémotvorný vklad do toho, co po této vládě možná jednoho krásného dne zůstane.

To, že některé věci se nedají teď řešit, protože se dostáváme do určitého tlaku a ten manévrovací prostor se nám snižuje, lze dokumentovat na jednom tématu, a to je, a všichni to v podstatě víme a bohužel to musíme i akceptovat, a to, že není řešena otázka životního a existenčního minima. To by totiž byly při nedořešeném systému, kvalitě systému, takové peníze, že bychom to skutečně neunesli, ale přesto víme, že to řešit musíme. Takže to je další argument pro to, že bychom se k té systémové a strategické debatě měli přeci jenom vrátit. A to, co bude skutečně tvořit budoucnost této země, tak to z velké části není ani to handrkování, které jsme dneska předváděli, ale že si budeme muset ujasnit, jak by měl vypadat bezpečný energetický mix České republiky, abychom modernizovali český průmysl třeba v duchu 4.0, ale abychom si zároveň zachovali určitou konkurenceschopnost ve světě. Že bychom měli vyřešit penzijní systém, kdy víme, že zatím je udržitelný, ale v řádu 10, 15 let vzniknou obrovské problémy atd., atd.

Takže témat je dost a témat i z hlediska struktury státního rozpočtu si řekněme, pokud např. dneska ráno nebo dopoledne přišel pan prezident a zmínil oblast příjmů, tak já si myslím, že ji zmínil právem. Ale bohužel my jsme tuto věc zrovna dvakrát nerozklíčovali kromě jiného i proto, že strategie rozpočtových příjmů není předmětem ani koaliční smlouvy, ani tolerančního patentu. A v podstatě politická rozbíhavost tady trvá a myslím si, že na to bychom měli myslet a znovu se vrátit k meritorním otázkám. Je skutečností, že pokud nám ekonomika roste o 2,2 %, což je ten tzv. realistický výhled, tak ano, příští rok, tak jestli nám vzrostou daně o 6 %, tak i jednoduchým algebraickým úkonem se dostaneme k tomu, že se nám pravděpodobně mírně zvýší daňová kvóta, a tady to někteří úporně nesli. No ta daňová kvóta samozřejmě se mírně zvýší. Nevím, kde kdo z nás cítí to optimum daňové kvóty. Jenom bych připomněl, že to je zhruba průměr OECD. Pravda, průměrná teplota v nemocnici nedává vždycky tu pravou informaci, v OECD jsou velké rozptyly. Ale když se třeba podíváme do Evropské unie a do vyspělejších států, tak kdepak je Rakousko, Německo, neřku-li Francie. Takže nedramatizujme samotný fakt té daňové kvóty, ale spíše se podívejme na to, jak to břemeno je naloženo, komu je naloženo, jestli má negativní sociální dopady a vyvolává pocit nespravedlnosti. Jestli má ekonomicky aktivizující účinek atd.

Ale tím pádem musíme strategicky, opravdu strategicky řešit takové otázky, jako je ekologická daňová reforma. Nezlobte se, ale musím do toho talonu vložit otázku daňové progrese, protože to není nějaký výmysl jenom naší strany, to je prostě téma, které jde Evropou a které si myslím, že je třeba dořešit. A pokud tady zazněla - pan prezident o tom mluvil, myslím - otázka využití peněz, které jsou v oblasti daňových úlev, daňových výjimek, ale to přece je legitimní téma.

Já jsem si všiml, odpoledne už na to reagoval, tuším, pan Páral z Eura a pak se tím možná inspiroval kolega Kalousek, který se o to také tady otřel, tady ale přece nikdo neříká, že se vezme těch 300 miliard a mechanicky se v podstatě naloží těm ekonomickým subjektům.

Tady jde o to, že ta struktura ekonomických výjimek vznikla nějakou neřízenou lobbistickou činností, že by mohla být optimalizována a že dokonce, připomenu vám, mnozí to jistě víte, že existuje i evropský projekt Common Corporate Tax Base, to je ta společnost konsolidace toho společného daňového základu u korporátních daní, (které?) může některé inspirace nabízet a pokud já tedy dobře čtu informace z Ministerstva financí, tak se nějaké úvahy na téma daňových úlev chystají, takže já bych to nezahazoval jako něco špatného, jako něco absurdního, ale prostě patří to do toho balíčku strategických daňových úlev.

Pokud jde o výdaje, tak všichni se tady, nebo zejména kolegové zprava, strefovali do mandatorních, případně kvazi-mandatorních výdajů. Abych připomněl, že pokud jde o mandatorní výdaje, tak ono je to relativní číslo, pokud bychom vycházeli z procent, takže například v krizových letech ty mandatorní výdaje tvořily přes 60 procent rozpočtu. To, že jsou dneska na těch 56 procentech, tak je relativní změna. Ano, mandatorní výdaje rostou jako roste státní rozpočet, jako roste HDP, jako roste všechno.

Je pravdou, že z roku na rok dokonce rostly rychleji, protože se přidalo na některých těch výdajích, ale co je daleko důležité, protože já si myslím, že to procento je vcelku srovnatelné a jaksi udržitelné, co je za tím, jak kvalitní a efektivní jsou zatím veřejné služby a ty výdaje. A já si myslím, že sem bychom měli napřít tu naši energii, pokud chceme skutečně hovořit o budoucnosti, o strategii, pokud chceme, abychom, řekněme, tu důchodovou reformu nachystali tak, aby kvůli finanční udržitelnosti netrpěla udržitelnost sociální, abychom zachovali pro občany dostupné zdravotnictví a tu nezbytnou sociální síť. (nesroz.) myslím, že to byl kolega Klaus nebo někdo spíše z té pravé části politického spektra, kdo tu říkal, že tu levice ráda žije z cizího a že jí kolikrát to cizí dojde.

Nezlobte se na mě, ale vybrané daně pro mě nejsou cizí peníze. Vybrané daně jsou na základě společenské smlouvy něco jako odraz jakéhosi common sense, což já nevnímám jako zdravý rozum, a zdravý rozum nám říká, vykašleme se na stát. Já to vnímám jako jakýsi sensus communis, tedy společný názor, který byl vtělen do demokratické právní normy a na základě této demokratické právní normy z toho financujeme sociální stát, což já považuji za civilizační výdobytek a nikoliv vadu na kráse.

Takže tento druh úvah, myslím, že by měl ožít, ať již se to zvládne zcela pragmaticky legislativně, anebo aspoň vytvoříme nějakou míru budoucí shody. Ale věnujme se tomu, protože schválením dnešního rozpočtu v prvním čtení budoucnost ani nezatratíme, ani ji nezachráníme. Ale je třeba na ni myslet. Děkuji za pozornost.