V souvislosti s nadcházejícími volbami do tzv. vyšších územních samosprávných celků je třeba si přiznat, že současná podoba naší krajské samosprávy skutečnou samosprávu v žádném případě nepředstavuje. Opravdová samospráva totiž předpokládá nejen zákonné kompetence „na papíře“, ale také, či spíše hlavně, dostatečné materiální zdroje v podobě finančních prostředků dostačujících ke skutečnému spravování záležitostí, které má ve své působnosti. Velmi problematická a diskutabilní je ostatně už sama podoba našeho krajského zřízení jako takového. Měla by se minimálně razantně „překreslit“ jeho mapa, což ale nyní ponechejme stranou.

Mají tři „p“, ale ne to klíčové čtvrté

Samosprávná činnost českých krajů se v podstatě omezuje pouze na zajištění nejnutnějších úkolů základního chodu kraje. Není tu fakticky skoro žádný prostor pro vlastní rozhodování nebo pro možnost výběru dalších aktivit kraje, které by odpovídaly aktuálním potřebám a zájmům jeho občanů. Vznik samosprávných krajů v roce 2000 byl nelehkým politickým kompromisem a výsledkem dlouhých a složitých diskusí, které se týkaly jak jejich počtu, tak jejich podoby, hranic či kompetencí. Kraje tak tehdy sice získaly určité pravomoci, práva a povinnosti, ale nikoli již příslušný vlastní majetek a peníze. Prakticky nemají reálnou sílu na zásadní koncepční záležitosti typu územního plánování, nastavení vhodné podoby krajské veřejné dopravy nebo rozvoje sítě krajských škol. Navíc většina finančních prostředků, které kraje spravují, jsou státní dotace na zabezpečování konkrétních činností. Nejde tedy o vlastní příjmy krajů, se kterými by mohly nakládat libovolně.

Pragocentrismus jako z praku

Samostatnou kapitolou je pak i smíšený charakter českého modelu veřejné správy. To znamená, že kraje (i obce) provádějí a zajišťují na svém území jak samosprávu (samostatná působnost), tak (místní) státní správu (přenesená působnost). Dalším důsledkem této tzv. krajské decentralizace státu je také enormní posílení pozice hlavního města Prahy, která je nyní suverénně nejsilnějším samosprávným celkem, jenž kumuluje působnost kraje, obce a statutárního města sui generis. Děje se tak jak z hlediska kompetencí, tak i z pohledu velikosti vlastního majetku a příjmů, tedy ekonomicky i finančně.

Měšťáci se procházejí po polích

Vše probíhá do velké míry neoprávněně. Díky nastavení systému financování krajů skrze tzv. sdílené daně podle trvalého bydliště jejich poplatníků, čerpá totiž Praha finanční prostředky i na statisíce osob, které mají na jejím území trvalé bydliště pouze úředně a formálně, přičemž tito lidé fakticky trvale žijí (a využívají veřejné služby financované kraji) na území jiných krajů, suverénně nejvíce pak ve Středočeském, kraji. Podle kvalifikovaných odhadů jde v našem kraji o více než 300 tisíc osob. Systém financování krajských samospráv prostřednictvím tzv. sdílených daní (zákonem definovaný podílu krajů na výnosech daňových příjmů z DPH a z daní z příjmu fyzických a právnických osob) také znamená, že kraje mají naprosto minimální či spíše nulovou možnost ovlivnit výši svých vlastních příjmů určených na výkon samosprávy, respektive samostatné působnosti. Financování krajů je tedy v podstatě pouze kombinací přerozdělování účelových a neúčelových dotací.