V souvislosti s nadcházejícími volbami do tzv. vyšších územních samosprávných celků je třeba si přiznat, že současná podoba naší krajské samosprávy skutečnou samosprávu v žádném případě nepředstavuje. Opravdová samospráva totiž předpokládá nejen zákonné kompetence „na papíře“, ale také, či spíše hlavně, dostatečné materiální zdroje v podobě finančních prostředků dostačujících ke skutečnému spravování záležitostí, které má ve své působnosti. Velmi problematická a diskutabilní je ostatně už sama podoba našeho krajského zřízení jako takového. Měla by se minimálně razantně „překreslit“ jeho mapa, což ale nyní ponechejme stranou.

Mají tři „p“, ale ne to klíčové čtvrté

Samosprávná činnost českých krajů se v podstatě omezuje pouze na zajištění nejnutnějších úkolů základního chodu kraje. Není tu fakticky skoro žádný prostor pro vlastní rozhodování nebo pro možnost výběru dalších aktivit kraje, které by odpovídaly aktuálním potřebám a zájmům jeho občanů. Vznik samosprávných krajů v roce 2000 byl nelehkým politickým kompromisem a výsledkem dlouhých a složitých diskusí, které se týkaly jak jejich počtu, tak jejich podoby, hranic či kompetencí. Kraje tak tehdy sice získaly určité pravomoci, práva a povinnosti, ale nikoli již příslušný vlastní majetek a peníze. Prakticky nemají reálnou sílu na zásadní koncepční záležitosti typu územního plánování, nastavení vhodné podoby krajské veřejné dopravy nebo rozvoje sítě krajských škol. Navíc většina finančních prostředků, které kraje spravují, jsou státní dotace na zabezpečování konkrétních činností. Nejde tedy o vlastní příjmy krajů, se kterými by mohly nakládat libovolně.

Pragocentrismus jako z praku

Samostatnou kapitolou je pak i smíšený charakter českého modelu veřejné správy. To znamená, že kraje (i obce) provádějí a zajišťují na svém území jak samosprávu (samostatná působnost), tak (místní) státní správu (přenesená působnost). Dalším důsledkem této tzv. krajské decentralizace státu je také enormní posílení pozice hlavního města Prahy, která je nyní suverénně nejsilnějším samosprávným celkem, jenž kumuluje působnost kraje, obce a statutárního města sui generis. Děje se tak jak z hlediska kompetencí, tak i z pohledu velikosti vlastního majetku a příjmů, tedy ekonomicky i finančně.

Měšťáci se procházejí po polích

Vše probíhá do velké míry neoprávněně. Díky nastavení systému financování krajů skrze tzv. sdílené daně podle trvalého bydliště jejich poplatníků, čerpá totiž Praha finanční prostředky i na statisíce osob, které mají na jejím území trvalé bydliště pouze úředně a formálně, přičemž tito lidé fakticky trvale žijí (a využívají veřejné služby financované kraji) na území jiných krajů, suverénně nejvíce pak ve Středočeském, kraji. Podle kvalifikovaných odhadů jde v našem kraji o více než 300 tisíc osob. Systém financování krajských samospráv prostřednictvím tzv. sdílených daní (zákonem definovaný podílu krajů na výnosech daňových příjmů z DPH a z daní z příjmu fyzických a právnických osob) také znamená, že kraje mají naprosto minimální či spíše nulovou možnost ovlivnit výši svých vlastních příjmů určených na výkon samosprávy, respektive samostatné působnosti. Financování krajů je tedy v podstatě pouze kombinací přerozdělování účelových a neúčelových dotací.

Změnit zákon o rozpočtovém určení daní

Závislost našich krajů na dotačních zdrojích od státu je téměř absolutní a nesmírně svazující. Změna (reforma) tohoto stavu je pak více než žádoucí. Existují různé alternativy těchto změn, jejichž výsledkem by měla být skutečná krajská regionální samospráva. Vznikl by tak nový stav, na rozdíl od současné byrokratické úřední správy pro distribuci a alokaci dotací a pouhé hry na samosprávu. V opačném případě bude mj. dál posilovat tzv. pragocentrismus, tj. politická a ekonomická dominance hlavního města Prahy v rámci českého politického systému, a to včetně neblahého procesu „vylidňování“ našeho venkova. V našem hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) chceme jednoznačně otevřít otázku změny systému a podoby současného nastavení tzv. rozpočtového určení daní v případě financování krajů. Hlavně však chceme zásadně změnit způsob financování našeho Středočeského kraje, který už nesmí být nadále bezplatným servisem a pojišťovnou pro Prahu a její občany.

Matka měst ať kvete za své

Současný stav je totiž takový, že statisíce faktických obyvatel Středočeského kraje, kteří zde trvale bydlí a žijí po celý rok (nejedná se o víkendové chataře a chalupáře), mají své úředně evidované trvalé bydliště v Praze. Podíl jejich daní z příjmu tak tedy směřuje do rozpočtu hlavního města Prahy, přestože oni a jejich rodiny plně využívají veškeré veřejné služby financované Středočeským krajem. Týká se to veřejné dopravy, krajských komunikací, krajských středních škol, krajských zdravotnických zařízení, sociálních služeb apod. Jde o stamiliony (až miliardy) korun ročně z rozpočtu Středočeského kraje, kterými jedna skupina občanů našeho kraje naprosto neodůvodněně financuje jinou skupinu středočeských občanů a kterými nespravedlivě a bez logického odůvodnění dlouhodobě dotuje a sponzoruje rozpočet hlavního města Prahy.

Nabobtnali jsme o neuvěřitelných 50 procent

Například ve středočeských krajských nemocnicích se podle oficiálních nemocničních statistik počet pacientů s trvalým bydlištěm v Praze pohybuje mezi 20 až 30 procenty. V pobytových sociálních zařízeních Středočeského kraje pro seniory tvoří cca 20 procent klientů Pražané. Dopad všech těchto skutečností na středočeský rozpočet je enormní. V této souvislosti je třeba ještě vzít do úvahy tu skutečnost, že od vzniku současné podoby krajského zřízení (rok 2000) vzrostl oficiální počet (podle evidence trvalých bydlišť) obyvatel Středočeského kraje o 24 %, v okresech Praha-východ a Praha-západ pak o více než 50 %. A když k tomu připočítáme i Pražany, kteří ve Středočesku trvale žijí jen fakticky, pak jde v krajském měřítku o nárůst počtu obyvatel o 50 %. V okresech Praha-východ a Praha-východ jde o nárůst více než 100%. Nic z toho se ovšem nedoráží do změny způsobu financování kraje.

Superhrubá habaďůra

Základem pro výpočet finančních nároků kraje podle systému rozpočtového určení daní je 100 % celostátního hrubého výnosu jednotlivých typů daní, ovšem s výjimkou v podobě daně z příjmů fyzických osob, kde je základem 60 % celostátního hrubého výnosu této daně. Podle zákona o rozpočtovém určení daní se poté rozděluje krajům 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daní z příjmů fyzických a právnických osob. Aktuální vládní plán nazývaný „zrušení superhrubé mzdy“, který je ovšem mimochodem ve skutečnosti změnou způsobu výpočtu daně z příjmu zaměstnanců, respektive snížením základu pro její výpočet, tedy kromě jiného také pro další léta výrazně oslabí rozpočty krajů (i obcí), mnohdy a mnohde až za hranici únosnosti a zachování rozsahu povinných poskytovaných veřejných služeb. Z vládních, ale ani z opozičních řad k tomu dosud nezaznělo ani slovo, ani náznak modelu kompenzace.

Ukaž čísla. Popisné a evidenční

Jedním z možných řešení panujícího stavu by v případě Středočeského kraje, který je v mnoha ohledech celorepublikově naprosto specifický, byla změna zákona o rozpočtovém určení daní v tom smyslu, že by podíl kraje na dani z příjmu fyzických osob byl vypočítáván z jiného, modifikovaného základu. Šlo by o základ tvořený součtem osob, které mají v kraji trvalé bydliště a osob, které v kraji sice trvalé bydliště nemají, ale vlastní na jeho území nemovitost určenou k bydlení (opatřenou tzv. číslem popisným) anebo popřípadě, v rozšířené variantě i těmi osobami, které v kraji vlastní jakoukoli nemovitost, tedy i nemovitost rekreační s číslem evidenčním. Takto koncipovaný návrh by nezohledňoval a neodrážel problematiku finančního příspěvku Středočeskému kraji za osoby, které v kraji sice fakticky trvale žijí, ale jednak zde nemají úřední trvalé bydliště a ani zde nevlastní nemovitost, neboť bydlí v pronájmu. Řešení tohoto stavu by vyžadovalo v každém případě zavedení určitého typu nějaké nové evidence či administrativy, což v žádném případě není naším úmyslem. Další přijatelnou cestou k zamýšlenému cíli by mohla být i změna výše základu pro výpočet finančního nároku kraje v případě daně z příjmu fyzických osob, která nyní činí uvedených 60 % celostátního hrubého výnosu této daně, například na 65 % či 70 %. Tohle by se mohlo týkat případně jen Středočeského kraje. Změna je akutní a velmi nutná. V bytostném zájmu Středočeského kraje a Středočechů již nesnese nejmenšího odkladu.

Tomáš Doležal