Případ Bulovka, záměna pacientek, k dotazům z terénu a z médií:

Záměny pacientů zpravidla NEJSOU selháním jednotlivce, ale selháním organizace péče v nemocnici.

Pokud vedení nemocnice nebo zřizovatel (zde MZ) hledá viníka-zaměstnance (sestru, lékaře), kterého by předhodila jako "shnilé jablíčko" OČTŘ a médiím s tím, že "případ vyřešen", jde o ŠPATNÝ postup. Proč?

Zaprvé, nepovede to k nápravě organizační chyby tak, aby se příště nestala. Zadruhé, jen to zvýší pocit ohrožení zdravotníků a sníží jejich ochotu pracovat v nemocnici, kde je za následek organizačního selhání (někdy i známá a neřešená) vedení "obětuje". Zatřetí, u zaměstnanců příště povede spíše k tomu, aby průšvih nebo tzv. "near-miss" (průšvih, který se nestal jen díky štěstí) zatajili, nehlásili, pokud to jen trochu půjde, což řízení kvality silně škodí.

Co říká zákon? Ošetřující lékař je povinen pacienta poučit způsobem, kterému pacient rozumí, o účelu a povaze zákroku a získat jeho souhlas. Kdyby oš-lékař (zde třeba skrz tlumočníka) řekl aspoň "teď půjdete na sál, kde vás uspíme a provedeme kyretáž, OK?", pacientka by se třeba zeptala proč, když přišla na těhotenskou kontrolu. Chyba by se odhalila.

Jak to vypadá v praxi? Nemocnice dávají drahé peníze za tzv. akreditace, kontroly kvality a dodržování práv pacientů. Ty však leckdy probíhají zcela formálně, pro nemocnici vygenerují spoustu byrokracie, souhlasových formulářů, které se musí vyplňovat a podepisovat - ale to není, co zákon požaduje. Pacient dostane na příjmu hromadu papírů, ale na konci dne se s ním ošetřující zdravotník o zákroku nebaví. Z porodnic takové případy a stížnosti přicházejí dnes a denně. Ale špitál má na chodbě vylepený certifikát, jak dodržuje práva pacientů.

Co s tím? O kvalitu se musí "někdo" skutečně starat a zajímat. Kdo? Určitě zřizovatel; u fakultek a dalších přímořízenek to jde za Ministerstvem zdravotnictví. Na místě není "lov na viníka-zdravotníka", ale důsledná provozní kontrola, jak to na Bulovce SKUTEČNĚ chodí. Včetně rozhovorů s lékaři a sestrami, které vám řeknou pro řízení kvality velmi cenné (byť někdy děsivé) informace o reálné praxi - pokud k vám mají důvěru (znám ze stovek přednášek a seminářů). A zkusit jde i malý "mystery-shopping", jak vypadá praxe pohledem pacienta z ulice. Na totéž by, kromě zřizovatele, měly dbát i zdravotní pojišťovny, které nám péči v nemocnicích nakupují. Děje se to? Minimálně. Proč? Inu, kdyby se v tom začal někdo vrtat, tak by šlápl na spoustu kuřích ok. Od ignorace práv pacientů, přes úplatkářství a přednosti, až po meloucháře včetně mediálně-politických celebrit, co oddělení vedou, ale pro kolizi s "důležitějším" byznysem tam ani nechodí a do služeb staví nekvalifikované mladé.

Tohle všechno nutně vede k průšvihům. Spousta se jich zakope pod koberec, ty u nichž to nejde se odškodní - ale většina ledovce zůstává pod hladinou. Kvalita zdravotnictví klesá a zdravotníci s pudem sebezáchovy z něj mají tendenci odcházet; toto je důležitější motiv odchodu než platy (opět znám z rozhovorů s posluchači).

A ještě jedna úvaha, ne zcela okrajová. Menší zařízení, kde funguje vztah zdravotník-pacient a lékaři se s nemocnými aspoň v hrubých rysech znají, mají i své výhody. Ministerstvem tolik prosazovaná centralizace není jen přínos - zejména vede-li k anonymitě, přetížení pracoviště a chaosu. Platí i v porodní péči.