Školákem za války

Tehdy jsme bydleli na Smíchově, na Černém vrchu nad Košířemi, a byl to tam jediný větší dům se třemi vchody, postavený družstvem legionářů.

Na volném prostranství před naším domem si lidé postupně udělali zahrádky na zeleninu, ale stále bylo dost volného místa, kde hrát fotbal nebo se bavit jinak. Já jsem tam často vozil v kočárku mladší sestru, když matka potřebovala doma uklízet, prát nebo vařit.

Na kopci, kde jsme bydleli, stálo tehdy málo domů, na prudké stráni byl velký park plný různých zákoutí a cestiček a tam jsme si s kamarády hráli na indiány, na policisty a zloděje, nebo válčili s nepřátelskou partou kluků z čtvrti pod kopcem. Byly to opravdové tvrdé války, kdy vzduchem létaly kameny a o rozbité hlavy nebyla nouze. Stříleli jsme po sobě prakem, do kterého se používaly ocelové kuličky ze starých ložisek. Naštěstí zranění nebyla vážná a tak pokud netekla moc krev, ani se doma nechlubili, protože trest by je neminul.

Do domů rozvážel poštu modrý poštovní vůz tažený koňmi, když po otevření dveří na zadní straně vozu pošťák balíky a dopisy vyložil a roznesl lidem, vylezl na sedátko, které bylo vysoko na přední straně vozu, pobídl koně a jel dál. Tehdy nastala naše chvíle, naskočili jsme na stupátko u zadních dveří a vezli se. Když nás pošťák uviděl, švihal nás bičem, takže jsme museli rychle seskočit u utéct. Dnes tomu rozumím, šetřil tak své koně, aby nemuseli táhnout další náklad.

Rodiče měli starost, aby někde sehnali více mouky, máslo, maso. My naštěstí měli tetu s malým statkem, kam se otec občas vypravil. To bylo ovšem přísně zakázáno a na nádražích německé úřady každého cestujícího kontrolovali. Ale za pomoci železničářů se podařilo kontroly obejít. Ačkoliv to bylo nebezpečné, jezdilo mnoho lidí na venkov pro potraviny, i když tam žádné příbuzné neměli. Sedláci lidem z měst jídlo prodávali, ale protože peníze neměly žádnou cenu, tak lidé jídlo vyměňovali za šperky a jiné cenné věci.  Jednou se ale nepodařilo kontrolu obejít, otce na nádraží chytili, prohledali a potraviny zabavili. Za přivážení potravin hrozila vysoká pokuta a někdy i vězení. Následovala prohlídka našeho bytu. Přišli dva němečtí úředníci a chtěli celý byt důkladně prohlédnout, jestli neschováváme další jídlo. V tu dobu jsem byl ale nemocný, měl jsem horečku a ležel jsem v posteli. Když mě viděli, nic neprohlíželi a odešli. Měli jsme štěstí.