Už rok postupně celý svět bojuje s pandemií Covid-19. Bohužel, zatím ne zrovna úspěšně. Na následky spojené s tímto onemocněním stále umírají lidé, protože i přes veškerá lockdown opatření nedokážeme chránit nejohroženější skupinu obyvatel. Jen pro ilustraci… Čtvrtina všech úmrtí je u seniorů, žijících v domovech pro seniory. Nenakazili se tedy ve škole, u kadeřníka či v hospodě. Kvůli boji s epidemií vlády takřka na celém světě zruinovaly veřejné rozpočty a každým dnem dramaticky roste gigantické zadlužení, které budou muset splácet naše děti a několik dalších generací.

Podle mého soudu navíc chaoticky vedený boj s pandemií odstartoval v novodobých dějinách zřejmě největší globální hospodářskou krizi, která již teď likviduje živobytí statisícům lidí, ať už živnostníků nebo zaměstnanců. Podstatná část z nich je sice prozatím saturována státními finančními subvencemi, ale jak dlouho ještě? Nutno dodat, že tyto peníze neplynou z nějaké virtuální státní kasy, ale z daní, které platí každý z nás. Zavřené školy, kultura i sportoviště pak dokonávají dílo zkázy. A v neposlední řadě takřka rok trvající společenská a sociální izolace se již dramaticky projevuje také na psychice lidí, a bude mít bezesporu také své důsledky.

O to více potřebujeme symbolické světlo na konci tunelu. Ale kde ho najít? Mnozí vzhlíží k očkování, které by mohlo stejně jako v případě jiných smrtelně nebezpečných chorob zbavit lidstvo velkého strašáku v podobě Covid-19. A i když kdokoliv může mít tisíce pochybností, při zachování principu dobrovolnosti a zajištění nediskriminace těch, kteří očkováni nebudou, považuji vakcinaci za správnou cestu. Zároveň však nezapomínejme na to, že existuje ještě jedna paralelní cesta, kterou je kolektivní imunita společnosti. Tedy že epidemii porazíme postupným promořováním při cílené ochraně rizikových skupin obyvatel.

Vzpomínám si, jak první výroky o „promořování“ způsobily doslova paniku. Ale jsem přesvědčený o tom, že právě v okamžiku, kdy máme za sebou takřka rok boje s novým koronavirem, je nezbytně nutné otázku úrovně proměření společnosti vrátit opět na stůl. Pokusím se vysvětlit proč.

Když pandemie Covid-19 vypukla, takřka nikdo nevěděl, s čím má lidstvo vlastně tu čest. Jsem přesvědčen o tom, že po roce mají ty největší lékařské kapacity na celém světě snad již poměrně komplexní informace o tomto viru i způsobech, jak s ním bojovat. Svědčí o tom např. již několik registrovaných vakcín nebo schopnost detekovat nejrůznější mutace viru. Vím, že mnoho odborníků by mi oponovalo, že z pohledu medicíny jsme možná stejně pořád ještě na začátku, ale lékaři, epidemiologové, imunologové a další specialisté rozhodně už nejsou slepí, jako tomu bylo na počátku.

A pokud tedy stále platí, že lidé získávají alespoň částečnou imunitu proti nejrůznějším virům, včetně viru způsobujícího Covid-19 tím, že onemocnění prodělají, tak jsme podle mého soudu v rámci postupného promořování urazili už pořádný kus cesty. Podívejme se na pár čísel…

V České republice žije 10,6 milionů obyvatel. V tuto chvíli je z lékařských záznamů potvrzeno, že Covid-19 prodělalo asi 900 tisíc lidí a blížíme se tedy k hodnotě jedné desetiny populace. Jenže v těch medicínsky potvrzených případech Covid-19 rozhodně nejsou všichni, kdo onemocněli, třeba jen proto, že prošli nákazou bez jakýchkoliv příznaků. Sám jsem toho důkazem. Přestože jsem v minulosti opakovaně prošel PCR testy a zodpovědně dbám na 3R, dnes mám v ruce papír, že jsem Covid-19 prodělal. Nikdo neví kdy, ale je to tak. Z vlastní zvědavosti jsem vytáhl z peněženky pětistovku a bez čekání, natož složitého a zdlouhavého objednávání, jsem si v Uherskohradišťské nemocnici nechal z krve udělat test na protilátky na Covid-19. Výsledek byl do dvou hodin a zněl: hodnota ACOV-S je 90,17 U/ml, což je důkaz, že jsem Covid-19 prodělal. Teoreticky vzato bych mohl být rád. Nemoci jsem si ani nevšiml a v těle mám protilátky, které mne proti viru alespoň nějakým způsobem teď chrání.

Na druhou stranu jsem si uvědomil, jak moc děravé jsou statistiky, které nám média každý den předhazují, a které jsou zásadním argumentem pro přijímání velmi přísných vládních opatření. Přitom relevantnost těchto čísel je naprosto zásadní. Přeci intenzita protiepidemických opatření by měla korespondovat s tím, pro jak velkou část obyvatel je nákaza nebezpečná. Přeci když ochráníme především rizikové skupiny obyvatel např. očkováním, když se dobrovolně naočkuje další nemalá část obyvatel, a když zároveň dojde k promoření další skupiny obyvatel, získáme takovou kolektivní imunitu, která nebude vyžadovat, abychom pokračovali v lockdownu, měli zavřené školy, obchody, restaurace a lidi věznili doma jako neposlušné puberťáky.

Jinými slovy k těm 900 tisícům lidí, kteří podle lékařských záznamů prodělali Covid-19, bychom měli přidat ty, kteří jsou již naočkováni (prý už 130 tisíc lidí), ale také ty, kteří Covid-19 prodělali, aniž by o tom věděli (podobně jako já). Teprve pak budeme vědět, kolik lidí nemá vytvořenu imunitu a kolik jich tedy vlastně potřebujeme „chránit“. I když podle mne potřebujeme skutečně chránit jen tu rizikovou skupinu obyvatel, tedy seniory a nemocné.

Když už utrácíme miliardy za antigenní a PCR testy a ve finále také očkování, proč nezjišťujeme u lidí také to, jestli již mají či nemají v těle protilátky na Covid-19? Proč i toto vyšetření není součástí tak masivního screeningu, který postupují lidé na celém světe? Má to nějaký medicínský důvod, který mi jako laikovi nedochází? Mimochodem jen pro srovnání: PCR test stojí asi 1700 Kč a postupujete ne zrovna příjemný stěr z nosohltanu. Test na protilátky stojí asi 550 Kč a čeká vás standardní odběr krve.

Nechci na tomto místě vést polemiku o efektivitě přijatých vládních opatření při boji s epidemií, protože jsem v tomto ohledu velmi skeptický. Jde mi o to, abychom se na epidemii nedívali jen optikou rychlosti přírůstku nových pacientů a přetíženosti zdravotního systému, ale také optikou kolektivní imunity. Všichni chceme vidět světlo na konci tunelu. Chceme vědět, kde je cíl, jestli už běžíme po cílové rovince, nebo jsme od ní ještě na míle vzdáleni. Chceme se vrátit k normálním životům, přestože víme, že svět i naše životy se přeci jen změní.

A je zodpovědností těch, kdo mají od občanů mandát, aby stáli v čele naší země, aby takto k dnešní krizi přistupovali. Pokud to neumí, musí na jejich místo nastoupit ti, kdo to dokáží. Cestou k tomu jsou demokratické volby. Ano, proces pro někoho možná zdlouhavý, ale jediný správný. A na rozdíl od Covid-19 už běžíme po cílové rovince.

Ing. Michal Dvouletý, MBA
Strana soukromníků České republiky

Převzato z profilu.