Předně je třeba říci, že pracovníci ministerstva pro místní rozvoj odvedli obrovský kus práce, že se snažili vypořádat se zadaným úkolem co nejlépe. Neměli to vůbec jednoduché při obrovském počtu připomínek, které ze všech stran při projednávání přišly.

Otázkou však je, jestli tak rozsáhlý zákon – 127 stran, 279 paragrafů – bude v praxi dobře použitelný.

Paní ministryně při projednávání na našem výboru říkala, že by se ho měli všichni starostové naučit tak, aby nepotřebovali služby poradenských organizací. To by bylo fajn. Ale kdyby na naše starosty nedopadala celá řada legislativních předpisů – zákon o obcích, stavební zákon, volební zákony, sociální zákony, občanský zákoník atd. Kdybych je měl všechny vyjmenovat, tak by to trvalo hodiny. A to je ještě zasypáváme každou chvíli novelami všech těchto zákonů. Jenom dnes projednávaný zákon o zadávání veřejných zakázek, pokud se dobře pamatuji, měl kolem 22 novel, které jsme tady v průběhu let schvalovali.

Ono je to úplně něco jiného, když veřejnou zakázku zadává město, obec s rozšířenou působností, která má 200 až 250 zaměstnanců, úředníků, anebo když veřejnou zakázku zadává obec o čtyři sta, pěti stech obyvatelích, kde na radnici je více méně jenom starosta, často ani není plně uvolněný, a účetní. Veřejnou zakázku zadává jednou, možná dvakrát za rok, a my mu každou chvíli měníme pravidla. Není divu, že potom raději sáhne po zprostředkovatelské firmě. Ta ale na rozdíl od starosty, od zastupitelů není odpovědná při kontrolách, zejména u získaných dotací, zdali bylo výběrové řízení provedeno v souladu se zákonem. A na velkých radnicích, kde je platná legislativa rozdělena mezi úředníky, obvykle starosta přijde s výběrovým řízením na veřejnou zakázku do styku většinou až při podpisu smlouvy. Pak se diví, že je soudně stíhán, přestože mu právníci úřadu na průvodní košilce složky se smlouvou na zakázku doporučili výběrové řízení podepsat, s tím, že je v pořádku. Ale odpovědný je starosta, zastupitelé, a to podle nového občanského zákoníku celým svým majetkem.

Proč tohle všechno říkám? Proto, že zákony mají být stručné a jasné. Když jsem se začal zajímat o zákonnou tvorbu, učili mě, že to zákona nepatří slůvko "může". Když něco mohu, tak to prostě mohu a je zcela zbytečné dávat to do zákona. Do něj patří jenom to, co musím nebo nesmím. Ono je to tak, že si dnes kdekdo, zejména některé orgány činné v trestním řízení, vykládají zákony tak, že když je v nich něco, co mohu, tak jsem to vlastně měl udělat. Často je to zdrojem různých nedorozumění. Proto by bylo dobré nemít v zákoně, obecně v zákonech, co mohu, ale jenom to, co musím. Byly by kratší a srozumitelnější.

Paní ministryně se mě ptala na výboru při projednávání, kam se chodím ptát při postupu aplikace zákonů. Já skoro nikam, většinu věcí se dozvím zde v Senátu při projednávání jednotlivých zákonů, a jsem tomu rád. A pokud si něco nezapamatuji, mám spoustu materiálů, do kterých se mohu podívat. Ale co těch více než 5.500 starostů menších měst a obcí. Ti, co mám nejblíž v okolí, mi telefonuji nebo chodí za mnou a chtějí poradit. Radím jim, ale nevím často, jestli nepřivedu je nebo sebe do problémů, protože náš legislativní systém je prostě šíleně složitý, neustále se měnící a doplněný celou řadou podzákonných norem, které k zákonům navazují.

Bylo by možná dobré, kdybyste se všichni podívali na film, který nedávno běžel v televizi a jmenoval se "Díra vedle Hanušovic", abychom věděli, pro koho zákony také píšeme. Bylo to velice poučné.

Když jsem v roce 1990 přišel na radnici, ještě žádný zákon o zadávání veřejných zakázek nebyl. Shodou okolností se mi dostaly do rukou zápisy z jednání rady města v letech 1937 až 1939, kdy zadávali stavbu vodovodu podle tehdy platného zákonu, tzv. oferty. Jednoduše, účinně, až do roku 1994, než byl schválen zákon č. 199/1994 Sb., jsem podle oferty postupoval. Byl to zákon stručný, jasný, jednoduchý. Zde v Senátu jsem v průběhu let zpravodajoval několik novel zákona o zadávání veřejných zakázek, a většinou je měl na starosti na legislativním odboru Dr. Skalický se kterým jsme se vždy shodli, že oferta, tedy nařízení o stavebním ruchu z 10. dubna 1930 byla lepší všech projednávaných novel zákona o zadávání veřejných zakázek, které jsme zde schvalovali.

Už jsem zmínil, k čemu vede náš rozbujelý legislativní systém, a pak přejdu k vlastnímu textu zákona, tedy k tomu, co si myslím, že jsme schopni udělat.

Část obyvatel, včetně starostů a zastupitelů, a ne malá, na veškeré zákony už rezignovala a snaží se nějak přežít bez toho, aby si uvědomovala rizika vyplývající z nedodržování a z neznalosti zákonů. Další část se obává cokoliv rozhodnout, udělat z obavy porušení zákona. Ti zbylí se pak snaží za vynaložení značných nákladů pomocí specializovaných firem nenesoucí prakticky žádnou odpovědnost dostát zákonným pravidlům. U všech těchto tří skupin to znamená snížení efektivity, rozvoje. Proto bychom zákony měli mít co nejjednodušší, jednoznačné a krátké. Ale to je asi zbožný sen.

Jelikož času na projednávání takto rozsáhlé normy má Senát velmi málo, lze tedy učinit také jen málo. Přesto bychom měli, jak zde již zaznělo, podpořit oddálení účinnosti zákona. Velké veřejné zakázky například na úseky dálnic a železnic se připravují řadu měsíců. Nabytím účinnosti tohoto zákona prakticky dva měsíce po jeho schválení dojde ke zmaření jisté části přípravy těchto zakázek, které sice nebyly ještě zadány, ale na jejich přípravě už se poměrně dlouho pracovalo podle dnes platné legislativy.

Dnes také ještě neznáme doprovodné vyhlášky, které ministerstvo hodlá vydat a podle kterých se bude provádět výklad zákona. V neposlední řadě je zde pak argument, že Poslanecká sněmovna se nevypořádala s promítnutím přijatých pozměňovacích návrhů ve sněmovním tisku 637 do doprovodného tisku 638, který mění související zákony.

Mně by se líbil pevný termín účinnosti zákona, a to od 1. 1. 2017, což by legislativně bylo asi nejčistší řešení. Ale i návrh, který nakonec přijal náš výbor, a to prvního dne po šesti měsících od zveřejnění zákona ve Sbírce zákonů, je z mého hlediska přijatelný. Ono to vyjde nakonec zhruba stejně. Bude-li zákon platit od 1. 12. 2016, nebo od 1. 1. 2017, není už skoro o ničem. Každopádně bude více času na seznámení se zákonem, s provedením výběrových řízení pro rok 2016 podle stávajícího zákona.

To, že nás Evropa nutí mít zákon schválený do 18. 4., stejně nestihneme. A že ve svých sankčních řízeních není až tak prudká, to už jsme si taky několikanásobně vyzkoušeli. Navíc takových zemí, které tento termín nestihnou, není málo.

Další věc, na kterou bych vás rád upozornil, jsou koncese. Tedy konkrétně koncese malého rozsahu. Dnes – a to už po dlouhou řadu let – platí, že koncesí malého rozsahu je koncese do 20 milionů Kč. Evropská směrnice má pro hranici malých koncesí stanovenu částku přibližně 140 milionů. Koncese malého rozsahu má o dost jednodušší postup při zadávání, než koncesní řízení velkého rozsahu, tedy dle dnes platné hranice více než 20 milionů Kč.

Za dobu, co tato hranice platí, se vše významně zdražilo a v budoucnu ještě podraží. Na co obce a města koncese hlavně používají, je vodní hospodářství, tedy koncese Kanalizace a čistírny odpadních vod. Někde to mohou být např. teplárny, možná i skládka. Co znamená 20 milionů např. u obce s 2000 obyvatel? Počítejte se mnou. V takové obci je kolem 800 domácností. Průměrná spotřeba vody je 120 m3 za rok na domácnost, cena vodného, stočného se pohybuje okolo 80 Kč za m3. Když chceme dát koncesi na 5 let, tak počítejte: 800 x 120 x 80 x 5 – a jste u 38,5 milionu Kč.

Myslíte si, že starosta spolu s účetní, což je zaměstnanecké osazenstvo radnice obce s 2000 obyvatel, zvládne zadat velké koncesní řízení bez poradenské firmy? Já tedy ne. Pro koho tedy děláme tento zákon? No přece pro specializované poradenské firmy, které si obce musí najímat za nemalé peníze, aby naplnily ustanovení námi schvalovaných složitých zákonů. Je to fajn, vytváříme tím celou řadu pracovních míst, ale veškerou odpovědnost stejně pak nesou volení představitelé, kteří se u takto složitých norem stávají v podstatě statisty a rukojmími.

Proto si dovolím navrhnout pozměňovací návrh, který by onu letitou částku 20 milionů Kč jako hranici pro malé koncesní řízení zvedl alespoň na 40 milionů Kč. A to tedy bez změny § 248, který pojednává o výkonu dozoru nad zadáváním veřejných zakázek, neboť se domnívám, že finance vynakládané obcemi jsou pod mnohonásobnou kontrolou, a to nám má ještě další kontrola od NKÚ přibýt.

Nedá mi nezmínit se o poplatku za podání. Už samotné podání podnětu je v českém právu specifikem, které řada s námi srovnatelných zemí vůbec nemá. Dokud bude moci nezúčastněná veřejnost – tedy ti, co nejsou účastníky řízení z toho základního objemu – budou moci podávat bez poplatku jakékoli podání na jakékoli řízení, pak v ČR těžko postavíme cokoliv. Proto plně souhlasím s pozměňovacím návrhem přijatým v Poslanecké sněmovně, aby při podání podnětu byl hrazen poplatek. Skoro bych šel ještě dále. Firma, která se jako účastník chce odvolat proti výsledku výběrového řízení, musí složit vklad u ÚOHS, který se vypočítává z hodnoty zakázky. Jedno procento, je tam sice jisté omezení, ale v podstatě jedno procento.

Pokud uspěje, je jí vrácen, když ne, propadá. Poplatek ve výši 10 000 Kč je jedním z procentem z 1 milionu. Při zadávání 200 – 300 milionových zakázek je to tedy zcela zanedbatelná hodnota. Ale tady se zdržím a nebudu pozměňovací návrh podávat.

Dalším problémem zákona, který vidím, je místy až nesrozumitelný text. Jako ukázku bych vám mohl citovat § 222: změna závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku, kde na dvou stranách máme hromadu čísel a pokynů, které si musíte přečíst několikrát, abyste pochopili, o co jde, byť si myslím, že to šlo vyjádřit poměrně jednodušeji.

Nebo § 90: normy nebo technické dokumenty, které nás odkazují pro zadávání technických podmínek výběrového řízení, jsou zhruba v deseti nařízeních Evropského parlamentu. Takže při stanovování technických podmínek zakázky potřebujete mít otevřeno oněch deset nařízení a kontrolovat, zda je vše v intencích těchto směrnic.

Co mi naopak chybí, je v § 30 – výjimky pro podlimitní zakázky – bod, který by řešil zadání těchto zakázek v případě velkých katastrof, zemětřesení, povodní apod. Ale třeba to tam někde je, a já jsem to nenašel.

Poslední, o čem se zmíním, je zveřejňování smluv. Nemám problém s tím, aby byly smlouvy, ve kterých jde o veřejné peníze, zveřejňovány. Úprava pro zveřejňování by měla být ale jedna, na jednom místě, centrálně, tak, abychom nemuseli zveřejňovat několikrát. A také by to mělo být řečeno s jednoznačnými údaji, které mají být zveřejněny. Ať už bude zveřejňování smluv kdekoli, dál už by si měly všechny další registry a státní orgány stahovat zveřejnění smlouvy automaticky.

Ono by se toho našlo ještě daleko víc, ale ten čas nebyl tak dlouhý, aby se vše dalo analyzovat. Já se vám omlouvám za delší vystoupení, ale tento zákon je tak rozsáhlý a důležitý, a proto jsem ho nemohl odbýt pár slovy.