Vážený pane předsedající, já se obrátím na pana ministra Zaorálka a obrátím se na něj přímo, nikoliv vaším prostřednictvím, protože k němu mluvím jako k členovi vlády teď, nikoliv jako k poslanci. Pane ministře Zaorálku, i kdybyste křičel ještě dvakrát tak hlasitě, tak nebudete mít pravdu a nebudete mít pravdu ani v té obsahové argumentaci, kterou jste použil, a to vám chci připomenout.

Vy jste řekl, že vláda má přece právo si prosadit rozpočet a stejně tak má právo si zvýšit daně, a že mezitím existuje jakési rovnítko. A to prostě není pravda. V české Ústavě a v českém právním systému stejně jako je to v jiných evropských zemích existuje zvýhodnění vlády, tedy výkonné moci při projednávání rozpočtu. I u nás takové zvýhodnění existuje. Postupuje se jiným způsobem, časově i z hlediska způsobu schvalování.

A má to jeden dobrý důvod. A tím se to liší od toho schvalování daní. Rozpočet má skutečně umožnit vládě vládnout a rozpočet se schvaluje na rok. Zatímco jakékoliv zvýšení daní má dlouhodobý dopad, dokud to dalším zákonem není změněno. A proto mezi to nelze dávat rovnítko. Zvýšení daní je mnohem z tohoto hlediska závažnější. A proto je to standardním zákonem. A nemá to ty výhody, jaké má rozpočet. Takže nemíchejte tu hrušky s jablky, nemaťte tady veřejnost a dokonce snad i vládní poslance. Ano, u rozpočtu máte jako vláda určité výhody, ty vám dává Ústava, ty vám dávají zákony. Je to tak všude v Evropě. Ale u daní toto neplatí! Protože daně mají dlouhodobý dopad na občany, a proto se to musí projednávat jako standardní zákon. (Slabý potlesk zprava.)