Nedávno zveřejněný článek zmiňuje problematiku daleko závažnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Výše uvedený článek, ať jakkoliv tendenční, přeci jen zmiňuje jednu důležitou skutečnost: Výrazný – až dvojnásobný – nárůst žalob na stát (ministerstvo (ne)spravedlnosti) ze strany občanů, a to jen za poslední dva roky, tedy za období, kdy za resort justice nese plnou odpovědnost hnutí ANO.

Předně je nutno zdůraznit, že těžko bychom našli – kdekoliv jinde – názornější a více odstrašující příklad toho, jakým způsobem se chová stát ke svým občanům (a tím jim dává příklad, jak se mají chovat oni k němu) a jak pohrdá jejich osobnostmi, základními lidskými právy a především obecnou slušností – k vizitce těch, co to mají na MSp na starosti) nežli je právě oblast odškodňování škod způsobených státem.

Je zcela úsměvné, jestliže mluvčí MSp argumentuje tím, že „většina nároků je zamítnuta“, když o nich rozhodují ti, kteří často za způsobená příkoří nesou plnou odpovědnost nebo jsou kolegy těch, kteří příkoří způsobili a právem se obávají, že by mohli být pohnáni k odpovědnosti nejen hmotné, ale i trestní. Je to totéž, jakoby o nároku z reklamace na špatně postavený dům rozhodovala sama firma, která ho postavila, bez jakékoliv kontroly správnosti rozhodnutí o uznání reklamace – a ještě byl dotyčný pracovník osobně zainteresován kariérním postupem ve firmě na tom, aby všechny nároky z reklamací – bez ohledu na jejich opodstatněnost – šmahem zamítal.

Tak to také u soudů o odškodňování státem vypadá – a soudci se tím už ani netají. Dokazování se většinou vůbec neprovádí, soudce žalobu zamítne s tím, že je „neopodstatněná“ – a ti upřímnější z nich ještě dodají : „Stejně se to bude řešit až u dovolacího soudu, když Vám tam dají zapravdu, pak s tím nemám problém“.

Pak nemá být přetížen Nejvyšší soud, který má správně fungovat pro zcela výjimečné případy, když tady, u žalob na stát – a soudci to otevřeně přiznávají – funguje jako SOUD PRVNÍHO STUPNĚ – a záhodno potom vysvětlit, za co stát vlastně platí soudy předchozích dvou stupňů, když ty samy přiznávají, že mají nařízeno všechno šmahem zamítat -  v naději, že se žalobce „unaví“ (vyčerpá, dojdou mu peníze na právníky, či propadnou lhůty) – a dá pokoj – a svá příkoří si nechá v tichosti pro sebe.

Institut tzv. „Žaloby na stát“, kterým velmi často argumentuje stát před mezinárodními justičními orgány jakožto existujícím „prostředkem účinné vnitrostátní nápravy“, je v praxi zesměšněním poškozených občanů, jejich újem a křivd a v konečném důsledku – i když to zodpovědným představitelům zjevně nedochází – i  justice jako takové. Té vlastně především.

Je neskutečným cynismem a sprostotou oficiálně tvrdit, že za drastický nárůst tohoto typu žalob může skutečnost, že nejsou zpoplatněny – jakoby snad občané neměli nic lepšího na práci, než podávat žaloby pro srandu králíkům a pro svou zábavu, žaloby, o kterých ví – nebo to brzy zjistí – že jsou předem odsouzeny k zamítnutí, ať už je důkazní situace jakákoliv, včetně naprosto nepopíratelných zvěrstev spáchaných na nich jak policií, tak i justicí. Tedy že by se občané jen z dlouhé chvíle bavili vyhazováním desítek, i stovek tisíc za „právní služby“, které většinou žádnými službami nejsou a které nikam – zvláště v těchto případech – nevedou.

Nemluvě o skutečnosti, že občané skutečně poškození justicí – zejména pak neoprávněným zabavením majetku či uvězněním nebo kombinací obojího – jsou často ve stavu, kdy ani nemají kde bydlet, natož aby si mohli dovolit drahé právní spory – a ze strany státu se zavedením soudních poplatků jedná o jediné : Znemožnit jim přístup k právu definitivně, byť i k právu vnitrostátnímu, právu zcela pokřivenému, neboť i u zmanipulovaných rozsudků pořád  hrozí možnost, že spor bude časem přenesen na mezinárodní scénu, kde rozsudky nemohou obstát a bude sloužit jedině jako důkaz o totálním právním úpadku České republiky, přičemž nutno zdůraznit, že již dnes má Česká republika pověst vykřičené země po celé Evropě, kde diletantství a zvůle justičně-policejních orgánů dosáhly stupně a stavu mnohem horšího nežli tomu bylo za komunistické totality.

Hnutí ANO mělo ve svém programu mimo jiné také zefektivnění a zlidštění justice i procesů odškodňování – a není jistě od věci podívat se, jak se s tímto úkolem vypořádalo.

Celkově lze říci, že sotva bychom mohli najít názornější příklad naprostého rozvratu resortu nežli je resort justice a ministerstvo spravedlnosti pak obzvláště.

Tam totiž přestaly fakticky fungovat celé odbory, jiné byly zaplaveny tak diletantskými a nezkušenými osobami, že to v praxi vedlo k naprosté paralyzaci  činnosti těchto odborů. Celkově lze bez přehánění nazvat období vlády hnutí ANO v justici - a na MSp pak zvláště - obdobím buranizace, nemajícím srovnání a obdoby v našich novodobých dějinách, snad s výjimkou úseku dějin těsně po Únoru 1948, kdy i soustružníci byli během víkendu rozhodnutím strany prohlašováni soudci a právními odborníky.

Když nové vedení MSp – po posledních volbách -  zjistilo, oč se ve sporech se státem jedná a že nemá nejmenší šanci argumentačně uspět, reagovalo vskutku „kvalifikovaným“ způsobem – přestalo k těmto sporům chodit (ač je to jeho základní povinností) a soudcům jasně sdělilo, že chtějí-li mít v justici sebemenší šanci na postup, budou tyto žaloby programově zamítat bez ohledu na faktický skutkový stav.

I když ani před nástupem hnutí ANO do resortu spravedlnosti nebyla situace vůbec dobrá, naopak, hnutí ANO prokázalo, že dno je ještě mnohem hlouběji než si většina veřejnosti vůbec dokázala představit.

MSp – jakožto ústřední orgán státu – se při projednávání těchto žalob, resp. při mimosoudním pokusu o smír a odškodnění mimosoudní cestou – chová hůř než podvodný arabský obchodník na středoasijském bazaru : Zapírá, lže, vykrucuje se, čeká na propadnutí lhůt – jež si samo stanovuje – a dává tak názorný příklad občanům, jak se mají oni chovat ke státu, ať už pří výběru daní či plnění jakýchkoliv jiných povinností, uložených státem.

Ostudnost celé kapitoly odškodňování státem vyniká pak obzvláště při srovnání s tradičně vyspělými zeměmi s dlouhodobým fungováním demokracie – ať už západní Evropy či USA, kde

a) Justiční omyly a zvůle policie jsou neskutečně méně frekventovanými jevy při srovnání se současnou ČR

b) Když už k nim dojde, jsou odškodňovány AUTOMATICKY, a to ve výši, která zjevně umožňuje obětem těchto omylů zapomenout na utrpěná příkoří – a k soudu pak chodí teprve ti, kteří s výší tohoto odškodného nejsou spokojeni, přičemž i tady je nutno zdůraznit úroveň projednání i přijatých rozhodnutí nesrovnatelně vyšší v poměru ke skutečnosti České republiky.

ZÁVĚREM nutno konstatovat, že kapitola tzv. odškodňování občanů státem za státem způsobená příkoří je jednou z nejostudnějších a nejzaostalejších oblastí současného společenského života vůbec, kde propastný rozdíl mezi ČR a vyspělými státy je markantní na první pohled, stejně jako jeho nebetyčná výše.

Příčinou drastického nárůstu žalob na stát vůbec není to, že by tento typ žalob nebyl zpoplatněn, nýbrž naprostý rozvrat justice a státní moci jako takové, chaos v mocenských složkách, absence vnitřní kontroly, zbídačelá úroveň vzdělání, a především pak morálky soudců a policistů, což v konečném důsledku vede k vymazání právních jistot obyvatelstva a nastolení stavu obecné zvůle a bezpráví, kdy všechno je možné a nikde není zastání. To je stav při lineární projekci současné úrovně v budoucnu hrozící naprosto nekontrolovaným výbuchem nespokojenosti, jemuž v současnosti brání jedině to, že procento postižených zatím není tak vysoké, aby to k masovému výbuchu stačilo. I tak je ovšem mnohem vyšší nežli ve srovnatelných státech vyspělého světa.

Za devastaci justice, právní úrovně a právního vědomí pak nese za poslední 3 roky výhradní odpovědnost hnutí ANO, vedené a založené estébákem Babišem, jenž sám svou životní filosofii postavil na potlačování a zesměšňování základních lidských práv a nejbrutálnějšího oportunismu a populismu, jakého jsme zde svědky.

Řešením této problematiky odškodňování obětí justiční zvůle přitom není ničím menším nežli požadavkem na zásadní justiční reformu s plnou odvolatelností  a volitelností soudců a přímou odpovědností za škody, které svým diletantským rozhodováním či otevřenými naschvály způsobili a je od této reformy zcela neoddělitelné.

Nelze si představit zejména v této souvislosti naléhavější požadavek nežli je zavedení občanských soudních porot právě ve věcech rozhodování o odškodném při škodách způsobených státem, kde je zesměšněním a karikaturou spravedlnosti už to, že o přiznání a výši odškodného mají bez jakékoliv kontroly rozhodovat ti, kteří škody sami zavinili.

Současně se tady nabízí i jedinečná oblast velké generální zkoušky úspěšnosti znovuobnovení občanských soudních porot – ještě předtím, než by došlo k jejich zavedení i v ostatních typech řízení, především pak v řízení trestním.

Ing. Jiří Fiala
nezávislý kandidát do Senátu PČR,
na kandidátce Strany zdravého rozumu