Abychom si mohli co možná nejlépe odpovědět na otázku, jak podporovat rodinu, tak si nejprve musíme ujasnit, co vlastně rodina je a jakou úlohu ve společnosti plní.

Lidé se od nepaměti sdružovali a vždy to dělali za nějakým účelem: zefektivnění lovu, práce, obrany a na tomto principu postupně vznikly státy ve své dnešní podobě. Každé sdružení má svůj jasně definovaný cíl a z něj, pokud jej tvoří lidé rozumní, vyplývající strukturu. Fotbalisté hrají fotbal a struktura jejich společenství tomu odpovídá, symfonický orchestr je složen tak, aby mohl hrát symfonické skladby, totéž platí u armády, hasičů, nebo třeba u tanečníků. A stejně tak je tomu i u rodiny. Také ta má jasně definovaný cíl, kterým je rození a výchova dětí, a jedinou strukturou, která je tohoto cíle schopna plnohodnotně dosáhnout, je svazek muže a ženy.

Rodina tedy nemůže být nahodilým svazkem dvou osob libovolného pohlaví, jak se nám mnozí sociální experimentátoři snaží vnutit. I když to možná pro někoho bude znít provokativně, tak skutečnost je taková, že svazek dvou mužů má pro společnost úplně stejný přínos, jako například svazek muže a veverky. Pozor, zde nemluvím o jednotlivcích, ale o svazku. Pro založení rodiny tedy skutečně nestačí, že se dva, tři, nebo více lidí (za čas možná dokonce pouze jakýchkoli živých tvorů?) mají rádi. Rodina je instituce s jasně definovaným cílem, jemuž pak musí odpovídat její struktura a pozice ve společenské hierarchii.

V současné Západní civilizaci je rodina v krizi a já se pokusím ve stručnosti shrnout, proč tomu tak je. Jsem přesvědčený, že pokud příčiny této krize najdeme a odstraníme, tak už žádné další zvláštní podpory nebude potřeba, protože touha po založení rodiny vychází z přirozené biologické podstaty člověka.

Podle mého názoru je naše rodina v krizi zejména proto, že jsme, jako společnost, naložili ženám, ale i mužům na záda příliš velkou zátěž. Ženy jsme přesvědčili, že by se z nich měly stát muži, mužům naopak nutíme, že by se měli stát ženami. Obojí je proti přirozenému řádu světa a jako pokaždé, když jsme proti tomuto přirozenému řádu světa bojovali, tak i dnes budeme vytrestáni. Vlastně; trestáni jsme už dnes – vymíráme. Já zde dnes nebudu prezentovat žádné tabulky, nebudu předkládat žádná čísla, či grafy, protože v číslech naše krize nespočívá. Ta je totiž je především krizí hodnotovou.

V Západní civilizaci byla po dlouhá staletí byla žena obdivována a uctívána především jako dárkyně života a z tohoto paradigmatu vycházely prakticky všechny společenské normy, v rámci nichž byla úloha, a z ní vyplývající postavení, žen a mužů ve společnosti jiná. Pokud je něco jiné, tak to však nutně neznamená, že je to podřadné a naopak nadřazené – což je v rozporu s tím, co se nám snaží, a bohužel poměrně úspěšně, namluvit čím dál agresivnější kulturní revolucionáři. Muži v naší kultuře prokazovali ženám úctu právě z důvodu vzájemné odlišnosti. Na jejich oslavu skládali básně, písně, či psali romány, aby zajistili jejich bezpečí, umírali ve válkách, pro jejich pohodlí stavěli domy, obdělávali pole, budovali firmy a dělali spoustu dalších, někdy více, jindy méně, rozumných a užitečných věcí. Ať už ale muž dělal pro svou ženu cokoli, tak to vždy dělal především pro současnou, nebo budoucí matku svých dětí, pro bezpečí a prosperitu své rodiny. Úspěšnost, a tedy úctyhodnost, se po dlouhá staletí u ženy měřila zejména podle toho, jakou byla matkou. Tento kulturní „operační systém“ se nám v průběhu staletí velice dobře osvědčil a Západní civilizace jeho prostřednictvím dosáhla takové míry prosperity a svobody, jakou lidstvo doposud nepoznalo.

Naše současná situace je ale zcela jiná; ženy jsou od dětského věku přesvědčovány, že si napřed musí „něco užít“ (o čemž ale nikdo neví, co to přesně znamená), potom udělat pracovní kariéru a až teprve pak, kdyby náhodou zbyla chvilka, tak snad to dítě... A tak se ženy, vystresované, aby to všechno stihly, plahočí a pachtí. V práci se snaží přesvědčit sebe i okolí, že mají „stejně velké koule“ jako chlapi (kteří, naopak „mají koule“ stále menší, ale to je už jiné téma). V prodejnách se snaží prodat víc zboží, aby se staly vedoucími (dnes vlastně manažerkami) prodejny a později možná celé sítě prodejen, ženy vysedávají na pracovních poradách a mítincích, jsou u policie, v armádě, zkrátka všude, kde dříve bývali především muži. Akorát těch písní, básní a soubojů kvůli nim a o nich nám nějak ubylo (dnes dokonce už i básnička o ženě-mamince dokáže vzbudí nenávist k jejímu autorovi). A ubývá, bohužel, i dětí…

Jsou ale ženy ve své nové roli opravdu šťastné? Jsme si opravdu jisti tím, že pracují, protože chtějí a protože je to baví? Opravdu jsme si jisti, že by ty desítky a stovky hodin, které stráví na poradách, mítincích, v prodejnách, u obrazovek počítačů, nebo za pokladnou v supermarketu, nevyměnily za dům se zahradou, milujícího manžela a tři děti, o které by se spolu starali? Já si tím nejsem jistý ani zdaleka. Naše ženy si však nad něčím takovým vůbec nemohou dovolit uvažovat. Skutečnost je totiž taková, že většina z nich nechodí do práce, protože by chtěla, ale protože musí! A proč musí? Přece proto, že stát jejich mužům bere víc než polovinu výplaty a rozhází ji za hlouposti. Za stále větší armádu úředníků, za vývoz demokracie do zemí, které o to nestojí, za dotace a pobídky velkým a bohatým korporacím, za genderová studia, za kampaně na podporu migrace, za kampaně na ještě větší zaměstnávání žen, za nekonečnou integraci kdovíkoho kdovíkam a také za snad nejabsurdnější činnost, kterou je možné si představit: za podporu porodnosti v přelidněném třetím světě. Náš současný „společenský operační systém“ se zcela změnil a místo oslavy mateřství se dnes na ženu, která nestojí o kariéru, ale o rodinu, pohlíží jako na hloupou husu. Je to ale jinak; hloupí jsme my, že jsme něco takového dopustili. A jak už jsem zmínil; jsme za to trestáni naším vymíráním.

Ano, je to skutečně tak: drtivá většina našich žen nepracuje, protože by je to bavilo, ale protože jsou k tomu nuceny brutálním ekonomickým a společenským tlakem. A právě odstranit tento všudypřítomný a trvalý tlak je naším největším úkolem. Není už nadále únosné, aby bezdětná, Evropanka vystresovaná a vyčerpaná klopýtala každý den mezi svým domovem a prací jenom proto, aby nejen její muž, ale i ona sama odevzdala půlku své výplaty na podporu porodnosti žen, které, stejně jako jejich muži, nepracují, nikdy nepracovaly a pracovat nehodlají. Dnes nepotřebujeme další dávky, nepotřebujeme žádné nové studie, sociální programy, přídavky a granty. Jediné, co skutečně potřebujeme, je přestat odírat naše vlastní lidi. Potřebujeme, aby žena zůstala ženou a muž mužem, a to v té podobě a úloze, v jaké je Bůh, či Příroda (každý si může vybrat dle své víry) stvořili. Potřebujeme nahlas a jasně říci, že muž i žena jsou silní ve své odlišnosti a jejich svazek je dokonalý právě z tohoto důvodu. Musíme si znovu osvojit, že rovnoprávnost neznamená stejnost. Musíme zavrhnout a smést ze zemského povrchu feminismus a všechny jeho mutace, protože jde o nenávistnou ideologii snažící se vnést mezi muže a ženu konflikt a tím zlikvidovat rodinu. Musíme naše ženy osvobodit, aby zase věděly, že největší životní kariéra, které mohou dosáhnout, je být milujícími a milovanými matkami a že právě takové je budou jejich muži chránit, pečovat o ně a vážit si jich. To jediné má smysl, to je jediná skutečná podpora rodiny, kterou můžeme a musíme udělat. Historie nám jasně ukázala, že evropští muži dokáží všechno na světě. Umí být nejlepšími vědci, důmyslnými vynálezci, nevýkonnějšími dělníky, nejlepšími válečníky, geniálními skladateli, básníky či filozofy. Jediné, co ale nikdy nedokáží, je být matkami.