Já vám děkuji za slovo, pane předsedající. Moji kolegové, já jsem poslouchal krásný přednes toho projevu paní kolegyně. Podívejte, ono o čem tady dvě hodiny diskutujeme. Diskutujeme o tom, že chceme přidat peníze českým postiženým občanům, lidem, kterým se žije z nás téměř nejhůř.

Já jsem z Ústeckého kraje, ze severních Čech, kde ten kraj není v dnešní době vůbec bohatej. Těch problémů, kumulace toho problému je tam strašná. Byli jsme třetí nejbohatší kraj před dvaceti roky a dneska patříme ke konci z hlediska té struktury bohatých a chudých.

Já se s těmi lidmi dnes a denně setkávám a my tady pořád filosofujeme nad tím, jestli to není hodně, jestli to není populismus, jestli to není jenom gesto. No, není to gesto a není to populismus. Přátelé, a jestli je to gesto a populismu a pomůže to těm lidem, já pro to zvednu obě ruce. Já nechci uzavírat žádné kompromisní návrhy. V čem chcete být kompromisní? V tom, že těm lidem, kteří na ty peníze čekají, nepomůžeme?

Paní ministryně předkládá nějaký návrh, který částečně řeší komplexní problém. Částečně řeší, ale řeší. Nebuďte prosím vás malicherní v jedné věci. Nikdy nebyla Česká republika tak bohatá, jako je dneska. Neposílejme peníze na zbytečnosti, dávejme peníze na věci, které jsou důležité. Mě opravdu nezajímá, jak je to s demokracií v Kongu, mě nezajímá, jak se financují pochody homosexuálů v Praze. Mě zajímá to, jak se těm lidem konkrétně žije. A tady pro ně něco můžeme udělat.

A proto je pro mě naprosto nedůstojné sledovat tady diskuzi, jak brečíme, že tu nejsou peníze a že se někomu přidá. No, přidá se těm lidem, kteří to potřebují. A přidá se jim z těch peněz, které tady jsou. Jenom prosím vás nedávejme ty peníze na ptákoviny. Promiňte takové neslušné slovo v tomhle slovutném grémiu, když používám, protože se to opravdu nedá poslouchat. (Předsedající upozorňuje na čas.) Děkuji.