Reakce na úvahu na téma „vlastenectví“, kterou nás oblažil pan Tabery.

 

Veřejně jsem řekl, že jsem vlastenec. Je s podivem, kolik tato věta vyvolala reakcí. Na ty kladné, kterých byla většina, jsem se snažil, dle možností, odpovídat a ještě jednou za ně všem děkuji. Nad těmi zápornými jsem mávl rukou, protože s jejich autory nemá smysl diskutovat. Těmto lidem nejde o polemiku, ale pouze o nadávky. Je to pořád dokola: hnědnutí, nácek, xenofob, došlo dokonce i na homofoba, a to i přesto, že o homosexuálech jsem ve svém videu vůbec nemluvil (možná tedy příště). Hodně frekventovaný byl samozřejmě také „ruský šváb“ a „Putinův agent“ – to už je ale jaksi v základní výbavě. Dál však už nic… Ti, které slovo „vlastenec“ dostane do varu, mě zklamali – jejich invence je opravdu chabá. Doporučuji proto politickým „(ne)zikovkám“, aby v oblasti kreativity nadávek zapracovaly a začaly pořádat příslušné kurzy a školení – peněz ze státního rozpočtu na to dostávají dost. Nad všemi podobnými výlevy jsem mávl rukou, ale u jednoho se přece jenom zastavím. Je jím úvodník časopisu Respekt z 19. května. Pod tento text se podepsal šéfredaktor tohoto plátku, vážený pan Tabery, a intelektuální výpotky, kterými čtenáře oblažil, za krátký komentář stojí.

 

„Verbální hrdinství“, „nemohoucnost“ a další urážky, kterými mě tento ctihodný džentlmen častoval, mě potěšily. Jde o novou variantu xenofobů, nácků, zahnědlíků, putinových zaprodanců a dalších, dnes už otřepaných, nadávek. Osočování z mnohonásobné lži (samozřejmě nekonkrétní a bez důkazů) sice nepřekvapilo, ale celkově musím autorovi této zmodernizované verze nadávek a urážek přiznat určitou dávku fantazie. Dá se říci, že v dané disciplíně podal snaživý výkon a jistě by byl dobrým lektorem kurzů, které jsem výše v textu už zmínil (pokud budu mít možnost, tak ho doporučím). Nadávkami a urážkami, byť zdařilými, se však zabývat nechci. Na zmíněném dílku mě zaujalo něco jiného.

 

Pan Tabery v úvodu svého díla píše, že si přisvojuji právo posuzovat, kdo je, či není vlastencem. Podle čeho tak soudí ale neprozradil – zřejmě podle toho, že jsem sám sebe za vlastence označil. Pokud někdo popíše vlastní postoj, tak si, dle pana Taberyho, přisvojuje právo popisovat i postoje ostatních. Bravo, to je převratná myšlenka! Pokud tedy někdo řekne, že je smutný, tak si přisvojuje právo posuzovat smutek ostatních? Totéž platí pokud o sobě někdo sdělí, že je například veselý, nemocný, starý, mladý, hodný, zlý, čistý, špinavý? Pravda je taková, že jediným, kdo si přivlastňuje právo soudit, kdo je a není vlastencem, je v tomto případě pouze pan Tabery. Z čeho toto jeho právo vyplývá ale jaksi zapomněl prozradit. 

 

Pan Tabery dále píše, že konstatovat, že jsem vlastenec, je zbytečné, protože vlastenci jsou prý prakticky všichni. Pokud je to pravda, tak jsem tomu opravdu rád. Pak je ovšem záhadou, proč přihlášení se k tak samozřejmému a všeobecně rozšířenému postoji, vybudilo u autora zmíněné hypotézy potřebu napsat na dané téma text zařadit jej jako úvodník časopisu. Pan Tabery však celou záhadu vysvětlí hned vzápětí. Vlastenci jsou podle něj všichni, ale pouze v tom případě, kdy to o sobě netvrdí. Tato, jistě velmi progresivní, myšlenka, by se dala shrnout do věty: „Pokud tvrdím, že něčím jsem, tak to znamená, že tím ve skutečnosti nejsem, zatímco pokud netvrdím, že něčím jsem, tak to znamená, že tím ve skutečnosti opravdu jsem.“ Jestliže tuto originální dialektiku rozvineme, pak musíme nevyhnutelně dojít k závěru, že: „Skutečnost, kterou chceme popsat, musíme popsat protikladně, či zcela zamlčet, abychom dosáhli pravdivého popisu dané skutečnosti.“ Výborně, pokud tedy budeme všichni používat tento postup (navrhuji název „Taberyho dialektika“), tak se svět stane mnohem pestřejším a napínavějším. Pokud o sobě někdo prohlásí, že je bělochem, bude považován, za maskovaného černocha. Muž nebude říkat, že je mužem, protože by tím přiznal, že mužem ve skutečnosti není. Nikdo už nebude říkat například také to, že má rád své děti, protože tím jenom přizná, že je rád nemá. Z banální otázky, jaké je venku počasí, či kolik je hodin, se stane složitá psychologicko-taktická verbální partie... Zkrátka; o zábavu bude postaráno...

 

Aby pan Tabery dodal svým závěrům na váze a věrohodnosti, tak je podpořil několika citáty T. G. Masaryka a K. H. Borovského (proč se neschovat za velká jména, že?). Nevím, čeho, nebo koho, konkrétně se použité citáty ve své době týkaly (ani zda jsou autentické), ale jsem si zcela jistý, čeho se netýkaly. Žádný z nich nemohl souviset s ničím, co jsem řekl, nebo udělal já. Oba zmínění pánové totiž zemřeli dlouho před tím, než jsem se narodil. V závěru svého převratného textu pan Tabery uvádí, že pravé hrdinství a vlastenectví se dokazuje pouze na bitevním poli. Tím sice popírá své původní tvrzení, že vlastenci jsou u nás prakticky všichni, ale to nechci podrobněji rozebírat. Na tomto výroku mě zaujala  jiná věc.

 

Na základě mnohých diskusích s mnoha lidmi jsem zjistil, že největšími „válečníky“ jsou zejména hrdinové pera, kteří moc dobře ví, že sami válčit nepůjdou. Lidé natolik chrabří, že neváhají kdykoli riskovat zdraví a životy druhých. Lidé, jejichž jedinou „jizvou z boje“ je ta, kterou si udělali, když se v kanceláři pořezali o papír. Zjistil jsem, že nejvášnivějšími milovníky bitevních polí, jsou zejména ti, kteří si sami z hrozby byť jen pouhé facky nadělají do trenek. To je nejspíš také případ velkého pana Taberyho, člověka, novináře a aktivisty, který tak rád pranýřuje Čechy za jejich, jak on sám říká: „českou malost“.  Třeba se ale mýlím a pan Tabery překvapí...