Studovat historii je hezké a užitečné. Člověk pak může zjistit, že takřka všechny situace, které prožíváme v současnosti, v nějaké podobě proběhly již dříve. Proto jsem měl historii vždycky rád. Dá se z ní čerpat poučení a vyhnout se tak chybám, které udělal někdo před námi. Zkusím proto nyní popsat jeden příběh z naší poměrně nedávné minulosti; třeba v něm uvidíme nějaké paralely s dneškem…

Je červen roku 1938 a k československým hranicím míří z Německa několik nákladních aut, ve kterých sedí zhruba 40 mladých mužů. Jsou neozbrojeni, ale všichni v dobré kondici a všichni odhodláni uplatnit své „právo na sebeurčení a na rozšíření životního prostoru“, což v překladu znamená: zabrat si pro sebe kus (později celé) území Československé republiky a z jejích obyvatel udělat své otroky.

Československá armáda, již po částečné mobilizaci, byla o německém konvoji dobře informována – ostatně; Němci se svým úmyslem nijak netajili. Českoslovenští vládní činitelé však nechtěli eskalovat už tak napjatou situaci, a proto padlo rozhodnutí, že ke státní hranici nebude přisunuta těžká technika, nýbrž že silnici hned za hranicemi zablokuje pouze lehké armádní vozidlo, jehož osádka situaci vyřeší. Prezident Beneš, ministr zahraničí Masaryk i velitel hlavního štábu československé branné moci, generál Krejčí, předpokládali, že v době míru si nikdo nedovolí zaútočit na československé vojenské vozidlo operující na československém území. Předpokládali ale špatně. Když německá kolona dorazila na hranici, tak ani nezpomalila, přerazila hraniční závoru a pokračovala dál. Lehké auto československé armády nemělo proti těžkým náklaďákům šanci a čtyři pohraničníci, kteří seděli uvnitř, mohli mluvit o štěstí, že srážku přežili.

Na situaci zareagovala armáda rychlým přesunem silněji vyzbrojených jednotek do oblasti. Ty německý konvoj zastavily, jeho osádka a velitel byli zatčeni, vozidla zabavena. Ministr národní obrany, gen. Syrový, spolu s ministrem zahraničí Masarykem chtěli celou situaci co nejrychleji uklidnit a tak okamžitě vydali společnou nótu, že incident nepovažují za válečný akt ze strany Německa, protože německý konvoj nebyl označen jako vojenský, a že celá záležitost je pouze kriminálním činem několika jednotlivců, který nemůže mít na vztahy mezi ČSR a Německem negativní dopady. K prohlášení se přidal také ministr vnitra, Josef Černý, který ujistil mezinárodní společenství, že s pachateli bude zacházeno dle platných československých zákonů. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat.

„Očekával bych, že země jako Československo bude řešit takový případ jinak,“ prohlásil německý kancléř Adolf Hitler. „Někdo, kdo chce žít na československém území, anebo to umožnit druhému, nemůže být zločincem,“ řekl německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop s tím, že „realizace práva na rozšíření životního prostoru je humanitární povinností, která se nesmí kriminalizovat“ a vyzval československé soudy vyzval k zamítnutí žaloby a okamžitému propuštění velitele konvoje. Francouzský ministerský předseda, Édouard Daladier, ústy svého mluvčího obvinil Československo z „vyvolávání hysterie.“ Evropská konfederace odborových svazů vyzvala vedoucí představitele všech evropských zemí, aby požadovali propuštění velitele konvoje a ukončili „nelidskou a nemorální politiku ostrahy státních hranic a dodržování zákona“. V mnoha německých městech se konaly demonstrace vyjadřující solidaritu s posádkou konvoje. Slavná německá režisérka Leni Reifenstahlová spolu s populární herečkou Marikou Rökkovou ve společném vystoupení v rozhlase prohlásily, že „událostmi posledních dní dosáhla československá nelidská, chladnokrevná a bezskurpulózní politika nového dna“ a vyzvaly německou veřejnost k podpoře „hrdinného velitele konvoje“ formou veřejné sbírky. V té se následně, ve velmi krátké době, vybrala značná suma a není bez zajímavosti, že přispívali i někteří českoslovenští občané…

V situaci, kdy byla násilím překročena československá státní hranice a na československém území byla napadena hlídka československé armády, byli českoslovenští představitelé reakcí německých, francouzských a dalších evropských politiků zaskočeni. I když prezident, premiér, i ministr zahraničí, byli přesvědčeni, že, vzhledem k povaze akce německé kolony, je věc z československé strany po celou dobu řešena velmi zdrženlivě, tak se dál snažili vystupovat umírněně a záležitost přenést z úrovně mezinárodní roztržky na úroveň řešení běžného kriminálního činu uvnitř státu. 

Požádali proto ministra vnitra, aby veřejně prohlásil, že členové vlády nemohou zasahovat do práce policie, ani justice, protože jim to československý politický (demokratický) systém neumožňuje. Německý ministr zahraničí, von Ribbentrop, tento argument však okamžitě smetl ze stolu slovy: „Z našeho pohledu může být výsledek soudního řízení v právním státě pouze propuštění velitele kolony.“ Při jednání s československými představiteli pak také zcela jasně prohlásil, že „pro Německo je zcela nepřijatelné, aby se akce konvoje jakkoli kriminalizovala.“

Z Československé strany se poté zmohl na reakci už jen prezident Beneš, když prohlásil, že postup Německa, Francie a dalších evropských zemí považuje za „politické vydírání.“ Edvard Beneš, jako bývalý diplomat, zřejmě už začínal chápat, že svět, jaký znal a jakému rozuměl, se změnil. Začínal chápat, že demokracie, právní stát, či státní suverenita nemají proti „vyšším morálním principům“, „solidaritě“, či „právu na sebeurčení a rozšíření životního prostoru“, žádnou šanci. Benešovi bylo jasné, že situace, kdy přestávají platit pravidla a začíná platit pouze vůle, nemůže skončit jinak, než krveprolitím, avšak zrovna tak věděl, že zatím není nikdo, s kým by své obavy mohl sdílet a konzultovat postup. Snad by to šlo jenom s jakýmsi Winstonem Churchillem, ale to byl pouze řadový poslanec, navíc evropskými politiky považovaný za sprostého a věčně trochu podnapilého blázna a šiřitele nenávisti.

Dál už věci nabraly rychlý spád. Po tlaku Německa, Francie a dalších zemí, kdy se vyhrožování střídalo s apely na „vyšší morální principy a solidaritu,“ byla československá vláda donucena poskytnout členům konvoje a jejich rodinným příslušníkům doživotní ubytování, stravu, lékařskou péči a peněžní rentu (vše samozřejmě na náklady československých občanů). Československo bylo dále donuceno k omluvě, vrácení nákladních aut a také k propuštění velitele konvoje z vězení. Ten byl při návratu do Německa vítán jako válečný hrdina a ve svém, všemi tehdejšími médii sledovaném, proslovu ujistil jásající davy, že bude dál pokračovat v realizaci „práva na sebeurčení a na rozšíření životního prostoru pro vyvolené.“ A jak řekl, tak také udělal: s podporou vlády skutečně zorganizoval stovky a tisíce dalších konvojů, jež dnem i nocí vyrážely k československým hranicím. Německo v té době mělo prakticky nevyčerpatelné zásoby mužů ve vojenském věku …

Tento příběh se ve skutečnosti nikdy nestal, ale se znalostí reálií roku 1938 se můžeme domnívat, že by se klidně stát mohl a že zainteresované osoby by uvažovaly a chovaly se právě tak, jak jsme popsali. To, že se příběh nestal v roce 1938 však neznamená, že se nestal nikdy. Pokud nákladní auta vyměníme za nákladní loď, německou osádku konvoje za Afričany, německého velitele konvoje za odredovanou německou pirátku a Československo za Itálii, tak jsme přesně takového příběhu svědky a zároveň účastníky právě dnes. Slova jenž jsme vložili do úst německým a francouzským politikům z roku 1938 jsou ve skutečnosti (pouze s drobnými úpravami) reálná slova současného německého prezidenta, ministra zahraničí a mluvčího francouzské vlády, pronesená směrem k Itálii v souvislosti s násilným vniknutím lodě s německou kapitánkou a migranty na palubě do italského přístavu na ostrově Lampedusa. Totéž platí pro slova německých celebrit a evropských odborářů.

Pokud v roce 1936 platilo, že u Madridu se bojuje za Prahu, tak dnes platí, že za Prahu se bojuje u Lampedusy a v Římě. Nenechme v tom Italy samotné. To, co nakonec tehdy skončilo krveprolitím, skončí krveprolitím i dnes, pokud i dnes budeme opakovat stejné chyby. Studovat historii je hezké a užitečné...