Nejbohatší Čech Petr Kellner ve výroční zprávě své skupiny PPF mimo jiné napsal: „...svoboda, pracovitost, podnikavost a úcta k tradicím jsou základními principy, na nichž jsme formovali své názory a postoje…“

„Dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je ale stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Novodobé ideologie mají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení. Věřím ale, že česká společnost, která tradičně stojí především na umu a pracovitosti zdejších lidí, v takovém světě obstojí.“

„...nestavíme sebe ani výsledky naší práce na odiv. Neznamená to ale, že nám je jedno, kde a jak žijeme a kde budou žít naše děti..“

„V dnešní rozdělené společnosti stále více převládá zjednodušené vidění světa na úkor dialogu a vzájemného naslouchání.“

„Nemyslím si, že virtuální obrazy jsou důležitější než reálné činy.“

A já jsem mu za tyto slova poděkoval…

V ten okamžik spustili bakalovsko/sluníčářsko/veřejnoprávní novináři nevídaný sračkomet. Jak prý může Foldyna souhlasit s nejbohatším Čechem nebo „Foldyna potřebuje vstoupit do Trikolóry a chce, aby mu v tom Kellner pomohl“... a další podobné slinty (mimochodem; pokud vím, tak předsedou Trikolóry je Václav Klaus mladší, nikoli Petr Kellner). 

Podle všech těchto „novinářských es“ bych tedy měl odmítnout Kellnerova slova jenom proto, že ten člověk je bohatý a já jsem se celý život hlásil k levicové politice. Podle těchto duševních titánů bych tedy zřejmě měl hlasitě křičet, že základními principy, na nichž jsme historicky formovali své názory a postoje jsou nesvoboda, lenost, nepodnikavost a neúcta k tradicím. Dále bych zřejmě měl, se zuřivým výrazem ve tváři, popírat skutečnost, že dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot a že tyto novodobé ideologie nemají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení, což bych měl ještě doplnit konstatováním, že je mi jasné, že česká společnost, která tradičně stojí především na neschopnosti a lenosti zdejších lidí, v takovém světě neobstojí. 

Následně bych měl pokračovat tím, že je mi úplně jedno, kde a jak žijeme a jak budou žít naše děti a vše zakončit tvrzením, že z dnešní společnosti rychle mizí zjednodušené vidění světa, protože je vytlačováno konstruktivním dialogem a vzájemným nasloucháním. Poslední tečkou by pak zřejmě měla být teze, že virtuální obrazy v médiích a na sociálních sítích jsou důležitější než reálné činy.

Každý i jenom trochu soudný člověk musí jasně vidět, že jde o lživá, a ve své absurditě až komická tvrzení. Když jsem si však zmíněný „odstavec debility“ přečetl dvakrát po sobě, tak jsem si uvědomil, že poměrně přesně vystihuje základní ideová východiska současného evropského (i českého) politického a mediálního prostředí, která pak ovšem slouží při formulování naší politiky. Ta by se dala shrnout následovně: kdokoli má nárok úplně na cokoli, jenom normální, pracující Evropan má nárok pouze na to, aby mlčel, pracoval, nechal se poučovat a šikanovat kdejakým darebákem a dělal servis každému, kdo dokáže natáhnout ruku a otevřít ústa. Jak jsme se mohli do této situace dostat?

Když marxističtí myslitelé a revolucionáři ve 20. letech minulého století pochopili, že proletariát (dnes bychom řekli spíše „občané“) nehodlá krvácet při násilných revolucích, protože pokládá za výhodnější a navíc i bezpečnější domluvit se se zaměstnavatelem na takových podmínkách, které budou přijatelné pro všechny, tak ta část revolucionářů, které šlo především o revoluci samotnou, nikoli o její výsledek, začala vytvářet novou politicko-filozofickou doktrínu. Ta měla za úkol učinit dělníkům život nesnesitelným a jejich zoufalství následně přetavit ve všeobecnou revoluci, ve všeobecné násilí. 

Tato nová doktrína měla několik základních pilířů, jejichž účel asi nejlépe vystihl jeden z jejích duchovních otců, Willi Münzenberg, když prohlásil „Musíme organizovat intelektuály a s jejich pomocí rozložit Západní civilizaci. Jedině tehdy, až zničíme její hodnoty a učiníme život nesnesitelným, můžeme zavést diktaturu proletariátu.“ Technologický postup tohoto „osvobození pracujících“ měl být zhruba následující:

• Zničení rodiny podporou patologických sexuálních forem, upíráním práv rodičů vychovávat své děti a vytvářením konfliktu mezi mužem a ženou prostřednictvím podpory militantního feminismu

• Zničení kulturního rázu Evropy a sounáležitosti se svou zemí a národem prostřednictvím podpory přistěhovalectví z kulturně zcela odlišného prostředí

• Zničení jazyka prostřednictvím změny, či překroucení významu slov (dnes tomu říkáme politická korektnost)

• Zničení samostatného myšlení prostřednictvím cenzury, politické indoktrinace již malých dětí, ale také rozšířením užívání drog

• Zničení náboženství (především křesťanského)

• Zničení tradic, prostřednictvím pozměňování a vymazávání historie

• Zničení pracovitých zvětšováním a vytvářením nových skupin lidí, kteří nepracují

• Zničení práva jeho znepřehledněním a vytvořením nerovného postavení lidí před zákonem –zavedení právní nejistoty.

Ve výčtu bych mohl pokračovat, ale myslím, že to není nutné. Výsledkem všech těchto opatření má být vytvoření beztvaré společnosti složené z tvorů bez pohlavní, rasové, či národní identity, společnosti složené z masy zoufalců bez naděje, lásky (k rodině, k vlasti) a bez vlastního myšlení, z tupých tvorů, kteří se nechají snadno zmanipulovat úplně k čemukoli. Je zjevné, že naplněním uvedených (a ještě některých dalších) bodů, by došlo k destrukci všeho, co jsme si zvykli chápat jako „Západní civilizaci“. Doktrína, která to má v úmyslu, se nazývá neomarxismus, její vyznavači neomarxisté a je smutnou skutečností, že tito lidé mají v dnešní Evropě prakticky neomezenou moc, a to jak politickou, tak mediální. O míře zkaženosti jejich totalitního myšlení nejlépe nevypovídá to, že prosazují do našich životů výše uvedená opatření, ani to že výroky nehodnotí dle jejich obsahu, ale dle osoby jejich autora, ani jejich lhaní, zavádění cenzury, či snahy o kriminalizování, nebo alespoň společenskou dehonestaci svých politických oponentů, ale to, že jsou na všechny tyto své zhovadilosti pyšní, protože je pokládají za projev jakési vyšší morálky.

Protože Západní civilizace za dobu své existence dosáhla v lidské historii zcela ojedinělé míry blahobytu a svobody, tak je v zájmu všech jejích příslušníků, aby byla zachována. Základní hodnoty této civilizace vždy byly svoboda, pracovitost, podnikavost a úcta k tradicím, tedy hodnoty, jež jsou dnes pod neustálým útokem většiny politiků a novinářských aktivistů. Proto jsem rád, že se i v prostředí velkých korporací, jež zpravidla s výše uvedenými pomatenci úzce spolupracují, našel někdo, kdo si největší hrozbu, jíž od dob porážky nacismu čelíme, uvědomuje a našel odvahu svůj názor zveřejnit. To byl důvod, proč jsem Petru Kellnerovi za jeho slova poděkoval a to je důvod, proč tak činím opět. Teprve až bude jisté, že jsme zlo, jenž v sobě neomarxismus nese již od prvního okamžiku svého vzniku, zažehnali, tak se možná budeme hádat o podmínkách pro zaměstnance jeho firem a dalších věcech, které k běžnému pravo-levému politickému souboji patří. Ale nebude to ani o vteřinu dřív.