A to nejen ochrana před „propuštěním“ či přesněji v daném kontextu před ukončením vztahu s podnikatelem nebo firmou. Protože o dohodách a dalších právních vztazích, které upravují prodej práce, není v podstatě žádná evidence, tak se objevil problém, jak vlastně těmto lidem může pomoci stát, když jaksi není „na základě čeho“. Zaměstnanecký poměr je jasný, je evidovaný, v podstatě jde o registrovanou smlouvu (zaměstnavatel má povinnost smlouvu ohlásit na sociálním zabezpečení a tak dále). U „dohodářů“ nic podobného není.

Je třeba se z toho poučit. Aby bylo v této věci jasno. Sociální demokracie obecně podporuje především klasický zaměstnanecký vztah, který je detailně definován zákony a ve kterém má pracovník zajištěnu poměrně značnou míru jistot. Avšak je třeba vzít do úvahy, že je zde volnost smluvních vztahů a že nelze bránit svobodné vůli podnikatele a pracovníka v tom, aby si mezi sebou zvolili kteroukoliv z možných právních forem. Konec konců volnost takového vztahu může být nejen vynucená ze strany zaměstnavatele, ale v dobách „ekonomického míru“ také chtěná ze strany zaměstnance. Jenže když nastane krize, a zvláště, pokud jde o tak mimořádnou událost, jakou je pandemie, dramaticky převáží nejistoty.

Proto jsem po konzultacích s ministerstvem práce a sociálních věci podala pozměňovací návrh k novele zákona o mimořádném příspěvku zaměstnanci při nařízené karanténě. V podstatě jde o jednoduchou věc. Byla by zavedena povinnost zaměstnavatelů ohlašovat nástup do zaměstnání u lidí, kteří vykonávají práci na základě dohody o pracovní činnosti nebo na základě dohody o provedení práce a – to je podstatné – ať jsou nebo nejsou účastni nemocenského pojištění.