Vše souvisí se vším a ve zdravotnictví to platí obzvláště. Otázka dostatečného počtu lékařů a zdravotnického personálu souvisí se vzděláváním i financováním, to vše pak souvisí se zajištěním kvality poskytované péče.

Samozřejmě můžeme říci, že problém zdravotnictví vyřeší jako mávnutí kouzelným proutkem navýšení prostředků, které do zdravotnictví pošleme, např. přes zvýšení plateb za státní zaměstnance, jak navrhuje vláda. Jenže problém je mnohem komplexnější. Proč například teď mluví o navyšování ti samí, kteří ještě před nedávnem rušili poplatky a připravili tak zdravotnictví o 5 miliard korun? Právě toto nezodpovědné chování, které tu přežívá z minulých socialistických dob, je jednou z řady příčin dnešní krize. Máme totiž pocit, že naše zdraví nás nemá nic stát, že je samozřejmostí, že se stát o nás postará bez ohledu na to, jak my sami o naše zdraví pečujeme, respektive jak si jej ničíme. Naše zdraví tak nevyžaduje žádnou naši spoluúčast. Chybí proto mechanismy posilování odpovědnosti občanů za své zdraví formou připojištění a bonifikací za odpovědnou prevenci. Hledáme jen cesty, jak nasytit extensivně fungující systém stále stojící na rovnostářských základech, jen naroubovaný do tržního hospodářství. Solidarita je pak snadno zaměňována za rovnostářství a veřejné zdraví je chápáno jako nepřetržitá zdravotní péče.

Je samozřejmé, že základním nástrojem, jak zatraktivnit zdravotnickou profesi a zabránit odlivu pracovní síly do zahraničí, je finanční motivace zdravotníků, především středního zdravotnického personálu. Svou roli sehrává ale i systém vzdělávání. Nedostatek lékařů se začal projevovat především jako důsledek přechodu na složitý a časově náročný systém vzdělávání odpovídající evropskému standartu. Proto je třeba zintenzivnit a zefektivnit systém vzdělávání, aby lékaři včas opustili školu a mohli vykonávat své povolání. Zvláště v situaci, kdy nám lékaři, ale i sestry stárnou.