Varianta lidovci nabízené kandidatury zástupců STAN na kandidátkách KDU-ČSL byla vedením hnutí odmítána již v zimě a pravděpodobnost obratu se limitně blížila nule. Přesto je však třeba věnovat tomuto rozhodnutí pozornost, a to bez výčitek či laciné kritiky, a ve vazbě na neúspěch koaličního projektu, který je ovšem podmíněn i faktory, které s tímto rozhodnutím nesouvisí.

Předně, příčinou ukončení koaličního projektu Lidovců a Starostů čtvrt roku před volbami není obava KDU-ČSL z propadu koalice nepřekročením 5%, vyvozovaná z předvolebních průzkumů, jak je často mylně, a taky se značnou dávkou škodolibosti, některými komentátory interpretováno. Skutečnou příčinou je poznatek v podstatě obou stran, že záměr, se kterým byla koalice vytvářena, se v jádru nedaří naplňovat, a to nikoliv proto, že jsou samotní aktéři toho neschopní, ale prostě proto, že tomu vnější podmínky nenasvědčují. Smysl existence koalice, jež potřebuje 10% ke vstupu do Poslanecké sněmovny, netkvěl v pouhém sečtení voličské podpory jedné a druhé strany. Pokud by její smysl měl tkvít v tomto, bylo by podobný projekt možno od začátku označovat jako projev politického dandysmu.

Smyslem koalice bylo naopak velmi odpovědně nabídnout alternativu těm voličům, kteří nechtějí volit hnutí ANO (mnohdy s explicitním antibabišovským důrazem), ale zároveň jsou pro ně nepřijatelné všechny zavedené strany. Smyslem bylo vytvořit svébytnou platformu s vlastní identitou, se kterou by se tito voliči mohli ztotožnit, ale jejíž potenciál by poté stoupal díky tomu, že zároveň by podobná množina byla posílena především o skalní voliče KDU-ČSL a v nějaké, byť nepoměrně menší míře, i STAN. Je celkem zjevné, že takových dosud v podstatě bezprizorních voličů, které nelze započítat do volební podpory žádné strany ve volebních modelech, ale kteří k volbám téměř na sto procent přijdou, je v ČR minimálně několik desítek tisíc. Jejich přítomnost v podstatě potvrdila i volební podpora STAN v některých krajích v loňských krajských volbách. V tomto mají zástupci hnutí pravdu. Pokud by se je podařilo volebně sjednotit v podpoře konkrétní straně, je možné, že by jí v jisté situaci vytáhli do Sněmovny.

Problém však nastal v tom ohledu, že tito voliči koalici KDU-ČSL a STAN ve velké míře odmítli podpořit. Důvodem je nevůle hlasovat pro projekt s účastí tradiční politické strany, ať už pro obecný odpor k nim, nebo v konkrétním případě ke KDU-ČSL. Tou nejdůležitější věcnou příčinou je zdá se fakt, že KDU-ČSL je součástí vládní koalice s ČSSD a ANO. Vysvětlovat drobné nuance tohoto angažmá potom prakticky nelze, neboť tito voliči patří mezi vyhraněnější, více myslící v obecných šablonách a méně schopné vnímat detaily každodenní politiky. To není pomluva, to je konstatování faktu. Zároveň zbývá dodat, že k takovému poznatku netřeba mít složitě prováděné sociologické průzkumy, stačí hovořit s příslušnými lidmi nebo sledovat veřejnou politickou rozpravu na sociálních sítích…

Zde tkví hlavní příčina, proč lidovci z koalice couvli. V jistém momentě se totiž zdála být projektem s vyššími ambicemi než reálnými šancemi a především jako projev nikoliv odvahy a ochoty riskovat za vyšší cíle, nýbrž ztráty soudnosti a sebevražedných sklonů, které by ovšem s ohledem na následné přerozdělení půl milionu "propadlých" hlasů ve prospěch zisku mandátů vítěze voleb měly důsledky pro celou zemi na další čtyři roky. A možná i déle…

Rozhodnutí STAN kandidovat samostatně je pak motivováno v podstatě stejnou pohnutkou, která má však zcela jiné pozadí. Zatímco KDU-ČSL jako tradiční parlamentní straně, která si však jednou v dějinách zažila, co znamená zmizet z dolní komory kvůli nedostatečné volební podpoře, samozřejmě velmi záleží na volebním výsledku a účasti jejích poslanců na rozhodování, pro STAN je taková motivace sekundární. Primárním zájmem, který jinak značně heterogenní strukturu střechového hnutí, sdružujícího rozdílné silné individuality evidentně sjednocuje, je etablovat se na české politické scéně jako samostatný subjekt s vlastní značkou, mající hodnotu sui generis. Podobná ambice je legitimní a zcela pochopitelná. Co ovšem není pochopitelné je, proč o něco podobného usilují zrovna nyní, kdy podle vlastních slov jejich předsedy jde o to zabránit privatizaci veřejné moci v zemi jedním člověkem. A taktéž není pochopitelné, proč měla být původně nástrojem takového stvrzování vlastní svébytné identity účast na dvoučlenném koaličním projektu, jehož úspěch byl, jak bylo výše naznačeno, podmíněn naopak překonáním partikulárních identit jeho tvůrců a vytvořením svébytné platformy s vlastní identitou. Pokud Starostové tvrdí, že šli do koalice s KDU-ČSL stvrdit v ní svou identitu jako rovný s rovným, pak se zcela míjí se smyslem existence takového projektu.

Jak již bylo zmíněno, je jistě legitimní domnívat se, že zde existuje relevantní percento nezařazených voličů, které pokud by se STAN podařilo získat, a navíc daleko snazším způsobem než v koalici s KDU-ČSL, mohou mu přinést křesla v dolní komoře. Omyl však nastává, pokud si představitelé hnutí myslí, že beneficiantem těchto hlasů budou právě oni, resp. že tyto hlasy mohou celkem snadno získat. Ne, že by nemohli, ale splnit takovou podmínku zdá se dnes téměř nadlidským úkolem. Zaprvé, je radno se z řady důvodů domnívat, že ani při zásadním přeformátovávání českého stranického systému, jehož jsme v posledním období svědky, nebude platit základní politologická premisa, týkající se voličské psychologie výběru. Konkrétně řečeno, že zrovna hnutí, jež se v průzkumech pohybuje hluboko v propadlišti někde na úrovni jednoho procenta, bude mít potenciál skupinově oslovit tyto voliče tak, aby ho vytáhli do Sněmovny. Obecně platí, že individuální volič může mít odvahu riskovat nebo volit lhostejně riziku "propadu" hlasu pro mimoparlamentní stranu, a čím je takových voličů více, tím větší počet tzv. propadlých hlasů je sečten. Nelze se však domnívat, že z podobné tendence se během několika posledních měsíců před volbami stane agregovaná kolektivní vůle. Navíc pozice STAN je v tomto ztížena faktem, že spektrum alternativ vůči stávajícím sněmovním stranám je v průzkumech pod hranicí pěti procent poměrně pestré a STAN v něm navíc hraje jedny z nejposlednějších houslí: Piráti, Realisté, Zelení, Svobodní… Jediný empirický poukaz pro tezi, že tito voliči podpoří masivně právě STAN, zde není. I kvůli jeho absenci zanikla koalice, jak jsme o tom hovořili.

Jediný takový poukaz, který Petr Gazdík a vedení STAN používá, je odkaz na výsledky loňských krajských voleb. I zde ovšem Starostové porušují další základní politologickou premisu, tj. že výsledky voleb druhého řádu nelze mechanicky převádět do odhadu výsledků voleb prvního řádu a naopak. Ve volbách druhého řádu jsou voliči ochotni daleko více riskovat, volit víc dle sympatií s osobnostmi než podle ideových a programových hledisek a v neposlední řadě i v případě krajských voleb dle místních specifik pro různé regionální alternativy. Navíc ústřední argument Petra Gazdíka v tomto odkazu je, že STAN získal v loňských krajských volbách celkem 250 tisíc hlasů. Zkusme si takovou tezi ověřit! Sečteme-li podporu všech kandidujících subjektů ve všech krajích, ve kterých figuroval STAN, dostáváme se k číslu 252 189 hlasů. Minimálně ve třech krajích je však potenciální převoditelnost zisku do výsledku hnutí STAN prakticky neobhajitelná. Šlo totiž o kraje, kde STAN kandidoval v koalici s dalšími stranami, které proti němu představují konkurenci ve sněmovních volbách, a je tedy pravděpodobností hraničící s jistotou, že vysoký podíl těchto hlasů jsou hlasy právě pro koaliční partnery. V Jihočeském kraji kandidoval STAN v koalici s TOP 09 a v Karlovarském kraji k tomu navíc ještě i s KDU-ČSL. V Plzeňském kraji pak se Soukromníky a Svobodnými. Je pak navýsost paradoxní, že tyto kraje leží na jihozápadě republiky, což ostře kontrastuje s často zdůrazňovanou povrchní tezí, že Starostové jsou silní především v Čechách. Pokud bychom tedy výsledky z těchto krajů odečetli, jsme na čísle slabě kolem 220 tisíc hlasů, a to navíc odmysleme skutečnost, že ve většině krajů STAN kandidoval pod regionalistickým označením "Starostové pro", a to včetně neúspěšnějšího Libereckého kraje. Právě spojovat tyto regionalistické apely z krajských voleb s mobilizací do voleb sněmovních je z hlediska politického možná legitimní, ale z hlediska analytického nelze takovou snahu označit jinak, než jako výraz politického amatérismu.

Největším omylem, kterého se zástupci STAN tedy nyní dopouštějí, je skutečnost, že ze sebe dělají víc, než co reálně jsou. V atmosféře zápasu za udržení stávajícího institucionálního rámce politického systému ČR, který by jeden nejmenovaný aspirant na vítězství ve volbách chtěl dle vlastních slov z gruntu předělat a fakticky tak devalvovat zastupitelskou demokracii v naší zemi, je sice podobný heroismus obdivuhodný, ovšem politik je vždycky hodnocen nikoliv dle motivace, nýbrž dle výsledku svého působení. Pokud by produktem postupu STAN do sněmovních voleb měl být zvyšující se počet propadlých hlasů ve prospěch vítěze, jde o trestuhodnou nezodpovědnost, kterou nevykoupí ani posilování vlastní identity jinak v mnohém sympatické značky. A proto buďme velkorysí a vězme, že chybami se člověk učí, pokud ovšem taková chyba nemá fatální následky…

Mgr. Vladimír Hanáček
předseda OV KDU-ČSL Strakonice