Nejen, že představa takové úspory je zcela iluzorní a návrh je tak ekonomickým i politickým nesmyslem, ale zároveň se za ním skrývá zásadnější tendence, a tou je pod rouškou bohulibé spořivosti zpochybnit zásadní výdobytky demokratického vývoje naší společnosti posledních 33 let. 

S návrhy na slučování obcí přicházeli v posledních letech mnozí. Nejčastějším argumentem je, že máme na relativně malém území státu bezprecedentně nejvyšší počet obcí ze všech zemí v Evropě (srovnatelná je s ČR v tomto směru pouze Francie). V ČR je dlouhodobě okolo šesti a půl tisíce obcí. Čtyřikrát tak velké Polsko má obcí skoro o dvě třetiny méně. Tento argument by byl možná racionální s ohledem na výkon místní správy a její dosah, kdyby v Česku nebyla negativní historická zkušenost z dob komunistického režimu, že posílená centralizace obvykle znamená ztrátu zájmu centra o periferie a jejich ponechání napospas vlastnímu vývoji. Před listopadem 1989 nebylo vůbec zvláštním jevem, že ve „střediskové“ obci se realizovaly desetimilionové projekty (např. výstavba kulturních domů či obchodních středisek), zatímco ve spádových obcích (mnohdy se stovkami obyvatel) v nocí nesvítily lampy a tamní cesty postrádaly asfalt. Podobný výjev se již dnes neobjeví mj. i proto, že malé obce navzdory omezeným rozpočtům dokázaly po osamostatnění v roce 1990 tato svá základní infrastrukturní zařízení a jejich provoz zajistit. Vznik mnoha malých obcí byl po Listopadu výrazem znovunabyté svobody a jejího uskutečňování zespoda. Chce snad dnes někdo zrovna tuto hodnoty popřít a zničit?

Slučování obcí, resp. připojování menších obcí k větším, by rozhodně nevedlo k finanční úspoře, a to především z toho důvodu, že Rozpočtové určení daní jasně stanovuje příjem obce na hlavu. Jestli se takový obnos rozdělí na jednu velkou hromadu nebo deset malých hromádek je v podstatě jedno. Zásadní ovšem je, že z politického hlediska to první znamená centralizaci a nebezpečí přehlížení periferie, zatímco to druhé subsidiaritu, proporcionalitu a samosprávu, což znamená větší míru svobody a také odpovědnosti rozhodování o vlastním osudu. Administrativní aparát obecních úřadů v malých obcích je tak natolik omezený, že žádné „byrokratické“ výdaje neobsahuje. Neuvolnění starostové, kteří ve svém volném čase bez nároku na výraznější odměnu zajišťují všechno, od účetnictví až po sekání trávy, nejsou vůbec výjimečným výjevem. Přesto si někdo troufne tvrdit, že právě na nich by se mělo šetřit. Přitom příjmy malých obcí jsou už nyní v relaci k nezbytným provozním výdajům téměř likvidační.

Častým argumentem zastánců slučování obcí je, že v malých vesnicích se namnoze nenajdou dostatečné lidské zdroje k samostatnému řízení, lidově řečeno, burani z Vidlákova si sami neumí vládnout. Taková arogantní pozice nepatří do slušné společnosti. Bohužel u nás se postupně stává široce sdíleným společenským bontonem.

Sečteno a podtrženo, z výše uvedeného je zřejmé, že v návrhu nejde o žádnou finanční úsporu veřejných rozpočtů, ale že jde o další výraz arogance velkoměstských elit a jejich přezíravosti vůči venkovu, jakož i snaha provést další finanční klystýr obcí ve prospěch větších měst. Fakticky tak jde o popření polistopadového étosu svobody a demokracie, který se na venkově zpřítomnil právě možností rozhodovat o sobě prostřednictvím vlastní samosprávy. ¨

KDU-ČSL by se jako strana, která vždy hájila zájmy venkova a má dodnes ve svých řadách spoustu zasloužilých osobností, které práci pro venkov a jeho smysluplný rozvoj zasvětily třicet let života, měla takovým snahám jednoznačně postavit na odpor!

PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D.
politolog, předseda OV KDU-ČSL Strakonice