Většinou si ti, které zajímá politika, nejdříve najdou zprávy ze zahraničních zdrojů, a až pak, když už je neúnosné o tom mlčet, tak televize pomalu upouštějí informace, ovšem s příslušnými komentáři, aby si lidé vysvětlovali ony události tak, jak je potřeba.

Jiné je to ovšem, pokud se jedná o protesty, které tak nějak souzní s politikou naší vlády, jako se dějí na Slovensku, proti vládě Roberta Fica. Tam jsou naše "sdělovací prostředky" (záměrně používám slovník z doby normalizace) velmi aktuální.

Ale zarazila mne další věc, která nejenom že připomíná dobu minulou, ale v lecčems ji i překonává.

Mám rád tatarský biftek a občas si zajdu sám do takové té pravé české hospody, kde sedí štamgasti na pivě. V osmdesátých letech se báli mluvit o politice lidé, co měli zajímavá povolání, ze kterých by mohli být vyhozeni do dělnických povolání. Ovšem dělníci si servítky s posuzováním něčeho, co se jim nelíbí, hlavu nedělali. I kdyby tam mezi nimi seděla horda Bretschneiderů, tak si hubu na špacír pustil každý, kdo se o své zaměstnání bát nemusel. Ostatně existovala pracovní povinnost, tak nikdo úplně na ulici a bez práce skončit nemohl.

A kdyby za každé remcání měli příslušníky pracující třídy zavírat, tak by nestačily věznice.