Nebudu zde hodnotit cokoliv jiného, než katastrofy, které se valí na ubohé Ukrajince v těch válkou zasažených oblastech. Ti chudáci, jak mi pověděla jedna Ukrajinka zde žijící a pracující, to nejsou ti, kteří sem přijeli se svými auty. Ti, které zasáhla válka ničivou silou, nemají prostředky na to aby využili našeho pohostinství. Ti, kteří ještě žijí, potřebují jediné. Zastavit okamžitě válku. A je jedno jak. Je jim jedno, zda se tak uskuteční tak, že se zastaví válečná činnost a mezinárodně se garantuje linie dotyku, demarkační čára, tak jak se stalo ve válce v Korei, nebo nějak jinak.

Trochu odbočím. Pocházím z Ústí nad Labem, kde za války, i když bylo území včleněno do Říše, žila v Krásném Březně početná česká menšina a mluvilo se tam i za války česky. Můj praděd z matčiny strany byl náčelníkem Sokola za Rakouska i první republiky. Jeho dcera, po narození mé maminky, která se narodila jako nemanželská a vychovávali ji prarodiče, tedy má babička se vdala do Žacléře, kde se mluvilo výhradně německy. Její muž padl ve válce někde na východní frontě. Takže se babička se svými dvěma dětmi po válce vydala ze Žacléře do Ústí nad Labem pro tzv. papíry, aby byla právoplatně uznána československou občankou, jíž fakticky byla. Ovšem děti v německém prostředí Žacléře, mezi sebou mluvily německy, i když česky mluvily také. Jenže kdo má vnoučata třeba v Americe jako já, tak ví, že s vámi se snaží mluvit česky, ale mezi sebou mluví automaticky anglicky, pokud ovšem nechtějí, aby jim spolužáci nerozuměli, to pak velice rády češtinu použijí.

Tak tedy v prvních poválečných dnech jela babička se svými dětmi zpět do své domovské obce, Krásného Března, což je čtvrť Ústí nad Labem. Jenže když někde u Prahy vlak zastavil, tak právě v momentě když šla vlakem hlídka Revolučních gard, tak děti mezi sebou mluvily německy. Babička s dětmi byla z vlaku vytažena a umístěna do detenčního zařízení a ona, Češka jako poleno, byla odsunuta do Bavorska, což pokládala za tragédii. Nakonec se ovšem ukázalo, že to bylo pro ni dobré. Měla se nakonec lépe, než kdyby zůstala v ČSR. Tím chci takovýmto složitým způsobem říct, že obyčejným lidem je jedno v jakém statě žijí. Hlavně, že se mají dobře, nebo alespoň relativně snesitelně. Až do vysokého věku mluvila naprosto perfektně česky bez sebemenšího přízvuku.