V roce 2006 jsem jako předseda poslaneckého klubu tehdy ještě nejsilnější vládní strany - ČSSD (neplést s dnes oznámenou změněnou stranou Jany Volfové z České suverenity) několik týdnů trpělivě diskutoval a přesvědčoval svoje kolegyně a kolegy k podpoře zákona o registrovaném partnerství. Záhy bylo třeba přehlasovat veto prezidenta Klause a i díky mnoha hlasům sociálně demokratických zákonodárců se to povedlo.

Česká republika tak zavedla institut registrovaného partnerství pro stejnopohlavní páry. Za sebe mám tedy v otázce ochrany práv menšin už něco odpracováno. Uběhlo sedmnáct let a na stole je dnes debata o redefinici manželství a posílení práv lidí ve stejnopohlavních svazcích. Jako občan i právník ctím tradiční model manželství - muž a žena a jejich děti. Nemyslím si, že by byl jakkoliv překonán, a nevidím důvod měnit definici manželství v občanském zákoníku.

Myslím, že nejen na jižní Moravě nejsem s tímto názorem osamocen. Dodávám zároveň, že jsem pro posílení práv (a povinností) registrovaných partnerů, klidně v rozsahu obdobném pro fungování manželů, zejména v majetkových, dědických, daňových, sociálních, zdravotnických a dalších záležitostech. Umím si představit i to, že stejnopohlavní parnerské páry za splnění zákonných podmínek a osobních předpokladů mohou poskytnout například dětem lepší prostředí a výchovu než kolektivní výchovná zařízení.

Odmítám ale progresivistický tlak na to, že musíme jako tradiční většina ustupovat moderní progresivní menšině a nechat si jí diktovat pravidla fungování společnosti v 21. století. Tak to prostě není.