Patrně jste si všimli, že jsem se na několik dní odmlčel. Nebyl jsem aktivní ani na sociálních sítích, nevyjadřoval jsem se k aktuálnímu dění. Důvodem byla čtyřdenní zahraniční cesta do válkou postižené země, kde máme již devět a půl roku partnerský region. Zakarpatskou oblast Ukrajiny (dříve součást Československé republiky Podkarpatskou Rus) jsem měl možnost poprvé navštívit v roce 2011. Bylo to cesta pouze do Užhorodu a bezprostředního okolí. Po více jak deseti letech jsme navázali opravdu osobní kontakty s velkým množstvím lidí. O to více mě zasáhl vývoj událostí po roce 2014, kdy se země ocitla ve válečném konfliktu se svým sousedem. Eskalace napětí počátkem tohoto roku, která vyústila ve vojenskou invazi, znamenala pro celou zemí absolutní změnu dosavadního způsobu života.

Poprvé jsem po 24. únoru navštívil Zakarpatí dva týdny po zahájení invaze s humanitární pomocí a dojednal s kolegy ze Zakarpatské oblastní rady v Užhorodě systém převozu a distribuce potravin, drogistického zboží a materiálu ze sbírkové činnosti od našich občanů. Následovala o dva týdny později další cesta se zdravotnickým materiálem (škrtidla, tlaková bandáž, mobilní přístroje na ohřev krve, mobilní dýchací přístroje). Rozhodnutí neposkytnout přímo vojenský materiál považuji za rozumné. Tím se mají zabývat jiné orgány, jiní lidé, nikoliv samosprávy. Nám vždycky šlo o záchranu toho nejcennějšího, co každý z nás má, a to je zdraví a život. Jsem přesvědčený, že díky pomoci Pardubického kraje byla zachráněna nemalá řádka životů.

Dnes jsme možná už někteří také unavení či naštvaní z délky konfrontace mezi dvěma zeměmi nedaleko na východ od nás. Má totiž bezprostřední vliv i na život u nás. Kritizujme naši vládu za pomalou reakci a malou pomoc našim občanům, nešetřeme politiky za jejich dogmatická a ideologická rozhodnutí, která nemají mít místo v době krize. Budu tak činit i já díky svému celoživotnímu politickému přesvědčení. Nevybíjejme si ovšem prosím zlost na potřebných doma i v nedalekém zahraničí, pro které jakákoliv pomoc může být otázkou přežití.

Proč to říkám? Po čtyřech dnech strávených v Zakarpatí jsem na vlastní oči viděl mnohé. Nečetl jsem blogy, komentáře, nedíval se na televizi, neposlouchal jsem rozhlas, nečetl jsem noviny. Mohu pouze sdělit, co jsem reálně viděl a slyšel. A že by mi po tom všem bylo veselo, to opravdu není. A to jsem byl "pouze" na západě země. Nedovedeme si představit, co civilisté prožívají. Život bez elektřiny, tepla, mnohdy i bez vody v nepřetržitém stresu v obavě o své blízké na frontě, o kterých není zpráv. Takové je dnes Zakarpatí. Úplně jiné než před válkou, odlišné od jara. A kdo to opět nejvíc odnáší? Děti. Děti, které za nic nemůžou. Dovolím si uvést několik případů.

Zakarpatí potemnělé, unavené, ale v naději

V pondělí pozdě večer jsme přejeli maďarsko-ukrajinskou hranici na přechodu Zahony - Čop. Deset kilometrů před hraniční kontrolou jsme se stavili na rychlé občerstvení v McDonald´s. Na hranici jsme se moc nezdrželi. Nicméně prvním překvapením byla asi 15 km dlouhá fronta kamionů, která se táhla od Čopu téměř až do Užhorodu. Ptal jsem se, jak je to možné. Na odbavení každý den čeká přibližně 1500 kamionů u každého přechodu se zbožím do Evropy. Stejná situace jako v Čopu je i na přechodu Užhorod - Vyšné Nemecké na hranici se Slovenskem. Pro kritiky všeho uvádím, že se jedná o obilí, ale i jiné produkty, které byly dříve přepravovány po moři. Je to jídlo také pro nás. Ostatně platí, že i přes sníženou letošní produkci je Ukrajina "obilnicí Evropy".

Přijedeme v noci do Užhorodu. Město prakticky nepoznávám. Svítí pouze jedoucí auta, kterých není zas až tak moc. Pouliční lampy jsou po celou noc vypnuté, respektive nejsou zapnuty ani v odpoledních hodinách, kdy se setmí. Elektřina pro domácnosti zatím jde. Restaurace, bary, obchody, všechno je zavřené.