Začít ale musím optimisticky, téměř radostně. Přes všechny problémy, zpočátku spojené hlavně s nedostatkem roušek, totiž kolem sebe pozoruji pospolitost, kterou jsem zažil naposledy začátkem 90. let. Naprostá většina lidí najednou opustila tu mnohokrát proklamovanou českou haštěřivost, přechytralost, vyčůranost… atd. a ukázala, že se takhle možná občas jevíme navenek, ale když jde do tuhého, umíme vzít za jeden provaz a pomáhat si. Spousta z nás začala shánět látky, gumičky, tkalouny, nebo šila roušky, pomáhala s distribucí… Na internetu se objevily výzvy kdo, kde a jak potřebuje pomoct, nebo naopak pomoc nabízí… Prostě paráda! Jo, vždycky se najdou takoví, co budou radši pořád dokola kritizovat nedostatek desinfekce a poukazovat na chyby s tím, že oni by to samozřejmě dělali jinak a líp, kdyby je k tomu někdo pustil a nerozhodovali ty ňoumové „nahoře“. Že by „to všechno uvolnili“ jako v Anglii, že svoboda dostává na frak… Ale je jich z mého pohledu málo, i když dělají co můžou, aby byli o to víc slyšet.

Kde jsou ti lépe připravení?
Měli jsme se předzásobit rouškami a dalším vybavením? Asi každý, koho dneska takhle oslovíte, vám řekne „Jo, měli!“ A skoro každý dodá „Ale kdo mohl tušit, že to bude takhle velký?“ Moje odpověď je „Nikdo! Téměř nikdo to nemohl tušit. Po bitvě je ale každý generálem!“ S jedním mým kolegou se teď pořád přeme o to, zda jsme mohli být lépe připraveni, nebo ne. Tedy já říkám, že mohli a on říká, že měli. Mimo jiné poukazuje na hodnotu Global Health Security Indexu a následné pořadí mezi asi 200 státy světa. Za rok 2019 skončili při porovnání různých kritérií na 42. místě. Nic moc, řekne si asi každý. I mně to přišlo jako vysoké číslo, ale pak jsem se kouknul na celkové pořadí a jen namátkou: 1. USA, 2. Velká Británie, 3. Holandsko, 7. Švédsko, 14. Německo, 15. Španělsko, 31. Itálie. Co z toho pro mě vyplynulo? No, že jsme možná byli podle některých kritérií pozadu, ale včasnou reakcí a možná tvrdými, ale odpovídajícími opatřeními jsme se dostali před spoustu z těch lépe připravených!

Ozývají se i ti, co mlčeli!
A teď k tomu, co je pro mě asi nejméně veselé na celé této situaci. Reakce některých spoluobčanů. A fakt nechci psát o tom, že to někdo vidí jinak než já, že má nějaký názor na ANO a ten ovlivňuje jeho pohled na tu situaci, že kritizuje… Na to má každý právo, pokud to nevybočí z nějakých rozumových a společensky přijatelných mantinelů. To, co vybočilo asi odstartoval pan Hrušínský, který za nárůstem počtu nakažených viděl snahu premiéra zlikvidovat jeho divadlo a ovládnout ČT. Pokračoval pan Prachař, který vyzval premiéra, ať dá 3 mld. na chudé, když je má tak rád… Z mého pohledu ze zmíněných mantinelů vybočují i přirovnání lidí, kteří upozorní na skupinku popíjejících před hospodou k protektorátním udavačům, protože přece ohrožují tak maximálně sami sebe – svatá prostoto!!! Těch věcí je hodně, ale k mému překvapení přibývá i spousta reakcí od lidí, kteří do těchto dnů neměli potřebu reagovat. Skoro se mi chce říct „bezejmenných“. A jsou to právě oni, kteří uklidňují emoce, reagují věcně, prokazují všeobecný přehled, informovanost a někdy i nadhled. Takže další plus! Do veřejného života se zapojují noví lidé, kteří ho bezesporu obohatí. To je přece super.