Začít ale musím optimisticky, téměř radostně. Přes všechny problémy, zpočátku spojené hlavně s nedostatkem roušek, totiž kolem sebe pozoruji pospolitost, kterou jsem zažil naposledy začátkem 90. let. Naprostá většina lidí najednou opustila tu mnohokrát proklamovanou českou haštěřivost, přechytralost, vyčůranost… atd. a ukázala, že se takhle možná občas jevíme navenek, ale když jde do tuhého, umíme vzít za jeden provaz a pomáhat si. Spousta z nás začala shánět látky, gumičky, tkalouny, nebo šila roušky, pomáhala s distribucí… Na internetu se objevily výzvy kdo, kde a jak potřebuje pomoct, nebo naopak pomoc nabízí… Prostě paráda! Jo, vždycky se najdou takoví, co budou radši pořád dokola kritizovat nedostatek desinfekce a poukazovat na chyby s tím, že oni by to samozřejmě dělali jinak a líp, kdyby je k tomu někdo pustil a nerozhodovali ty ňoumové „nahoře“. Že by „to všechno uvolnili“ jako v Anglii, že svoboda dostává na frak… Ale je jich z mého pohledu málo, i když dělají co můžou, aby byli o to víc slyšet.

Kde jsou ti lépe připravení?
Měli jsme se předzásobit rouškami a dalším vybavením? Asi každý, koho dneska takhle oslovíte, vám řekne „Jo, měli!“ A skoro každý dodá „Ale kdo mohl tušit, že to bude takhle velký?“ Moje odpověď je „Nikdo! Téměř nikdo to nemohl tušit. Po bitvě je ale každý generálem!“ S jedním mým kolegou se teď pořád přeme o to, zda jsme mohli být lépe připraveni, nebo ne. Tedy já říkám, že mohli a on říká, že měli. Mimo jiné poukazuje na hodnotu Global Health Security Indexu a následné pořadí mezi asi 200 státy světa. Za rok 2019 skončili při porovnání různých kritérií na 42. místě. Nic moc, řekne si asi každý. I mně to přišlo jako vysoké číslo, ale pak jsem se kouknul na celkové pořadí a jen namátkou: 1. USA, 2. Velká Británie, 3. Holandsko, 7. Švédsko, 14. Německo, 15. Španělsko, 31. Itálie. Co z toho pro mě vyplynulo? No, že jsme možná byli podle některých kritérií pozadu, ale včasnou reakcí a možná tvrdými, ale odpovídajícími opatřeními jsme se dostali před spoustu z těch lépe připravených!

Ozývají se i ti, co mlčeli!
A teď k tomu, co je pro mě asi nejméně veselé na celé této situaci. Reakce některých spoluobčanů. A fakt nechci psát o tom, že to někdo vidí jinak než já, že má nějaký názor na ANO a ten ovlivňuje jeho pohled na tu situaci, že kritizuje… Na to má každý právo, pokud to nevybočí z nějakých rozumových a společensky přijatelných mantinelů. To, co vybočilo asi odstartoval pan Hrušínský, který za nárůstem počtu nakažených viděl snahu premiéra zlikvidovat jeho divadlo a ovládnout ČT. Pokračoval pan Prachař, který vyzval premiéra, ať dá 3 mld. na chudé, když je má tak rád… Z mého pohledu ze zmíněných mantinelů vybočují i přirovnání lidí, kteří upozorní na skupinku popíjejících před hospodou k protektorátním udavačům, protože přece ohrožují tak maximálně sami sebe – svatá prostoto!!! Těch věcí je hodně, ale k mému překvapení přibývá i spousta reakcí od lidí, kteří do těchto dnů neměli potřebu reagovat. Skoro se mi chce říct „bezejmenných“. A jsou to právě oni, kteří uklidňují emoce, reagují věcně, prokazují všeobecný přehled, informovanost a někdy i nadhled. Takže další plus! Do veřejného života se zapojují noví lidé, kteří ho bezesporu obohatí. To je přece super.

Užívejte si rodinu, děti, i rodiče…
Ještě jednu věc mám na srdci. Vládní opatření přinutily spoustu z nás být doma v daleko větší míře, než jsme byli zvyklí. A to je možná ten největší bonus, který bychom z téhle situace měli vytěžit. Spousta rodin se schází téměř každý den ke společné večeři, tátové, kteří měli málo času si najednou hrají s dětmi daleko víc a zjišťují, jak úžasný vliv to na ty děti má. Stejně tak jako společné učení – jo, někdy je to o nervy, co si budeme povídat, ale když uklidníte dceru plačící, že jí nejdou třeba zlomky, je tu zase společný čas na povídání, sledování pohádek atd. Využijme to, važme si toho. Až bude po všem, zase naskočíme do toho kolotoče, ale tenhle čas nám už nikdo nevezme.

Není to průšvih, je to příležitost!
Tak ještě pár slov k tomu „kolotoči“. Možná další bonus téhle krize. Možná nám ukáže, co je opravdu důležité, za co má cenu bojovat a co jsou jen globální hry pár vyvolených. Zaměřme se při své práci, ať už je jakákoli na podstatné věci a naučme se je rozpoznávat. Neberme nový začátek, který nás čeká jako nutné zlo, ale jako příležitost. Změňme životní styl, udělejme si pořádek v žebříčku hodnot, věnujme se víc dětem, ale i rodičům, partnerovi, přátelům. Ať je nám zase fajn nejen po té stránce materiální…

Díky, hrdinové!
Nakonec musím poděkovat všem, kteří se jakkoli zasluhují o to, jak to celá země zvládá. Sám stojím fakt jen na okraji a moje úsilí se s úsilím doktorů, sestřiček, záchranářů, hasičů, prodavačů, ale i starostů a různých dobrovolníků nedá srovnat. Spoustu jsem jich ani nevyjmenoval, ale DĚKUJU VÁM! Za sebe, za rodinu i za nás ostatní. Na to není slov.

Držme se, pomáhejme si, buďme stateční, vydržme!

P.S.: Abych nezapomněl! Dvě věci mě překvapily, každá svým způsobem. Vietnamci a Člověk v tísni.