Hřbitovy i hřbitůvky po celé naší zemi se v prvních listopadových dnech každoročně rozzáří mihotavými světélky svíček a rozkvétají podzimními květy ozdobených hrobů. V tyto dny častěji než jindy vzpomínáme na ty, kteří již překročili práh mezi časem a věčností.

Nad tajemstvím života a smrti se v dušičkovém čase zamýšlejí hojněji i lidé, kteří se jinak posledními věcmi člověka ve svých myšlenkách příliš nezabývají. Světélka, která pak hlavně ve večerních hodinách problikávají ze hřbitovů podzimním šerem dloužících se večerů, jsou výrazem vzpomínky, a alespoň u některých lidí jistě i vyjádřením víry ve vítězství života nad smrtí.

Odchod z tohoto světa může mít velmi různorodou podobu. Někdy v kruhu svých nejbližších, jindy při nečekané dopravní nehodě. Někdy za plné péče zdravotníků v nemocničním pokoji či na operačním sále, jindy naopak následkem zlého zacházení v opuštěnosti vězeňské cely či na popravišti.

Začátek listopadu je spojen s jedním smutným výročím, které nám připomíná právě ty, kteří zahynuli násilnou rukou bolševiků při politickém puči v Rusku 7. listopadu roku 1917 a ve dnech, měsících i létech následujících. Toto datum poznamenalo moderní dějiny tak výrazně, jako málokteré jiné. Někteří historikové zastávají názor, že se jedná dokonce o nejzásadnější datum celého dvacátého století. Můžeme bez nadsázky říci, že tehdejší události v Rusku nadlouho vykloubily běh evropských i světových dějin.

Touha po svobodě a nesmiřitelnost s nespravedlností byly často základními motivy mnohdy nerovných soubojů hrdinů, kteří se neváhali s odhodláním postavit nastupující totalitní moci, jako kdysi drobný David proti mohutnému Goliášovi. Davidovou výzbrojí byla především nezlomná víra ve spravedlnost a ve vítězství dobra nad zlem. Viz události z podzimu 1939, tragická smrt Jana Opletala, Václava Sedláčka, zatčení 1200 a následná poprava devíti studentů nacisty.

Příběh o Davidovi a Goliášovi je sice příběhem z biblického dávnověku, je ale také silnou motivací pro zásadové postoje v každé době a situaci, která vyžaduje nekompromisní odmítnutí kolaborace se zlem. Lidé, kteří tyto životní postoje zastávají, si právem zaslouží naši úctu a následování.

Již 29 let je tomu od doby, kdy byla 12. listopadu roku 1989 v Římě papežem Janem Pavlem II. zařazena do seznamu svatých česká princezna Anežka Přemyslovna jako příklad a vzor lidských ctností. Jedna starobylá legenda říká, že se do české země vrátí dobré časy, až budou nalezeny ostatky Anežky Přemyslovny, což bylo právě předpokladem jejího svatořečení.

Je to pouhá náhoda nebo splněné proroctví, že pět dnů po Anežčině kanonizaci padl v její pozemské vlasti komunistický režim, který nás na dlouhá čtyři desetiletí učinil nesvéprávnou kolonií sovětského impéria a stál tisíce nevinných lidských životů a zničených osudů?

Jsem přesvědčený, že je dobře si na tyto souvislosti občas vzpomenout a uvědomit si hodnotu svobody, ve které dnes můžeme žít. Není to totiž vůbec samozřejmé. Odklon od principů slušnosti, poctivosti a fair play se může krutě vymstít, stejně jako nezájem o dění kolem nás. Je proto velmi třeba čelit špatné náladě a tím i šíření nebezpečného podhoubí, z kterého kdysi vzešly osudné výstřely z křižníku Aurora, které tak neblaze poznamenaly svět.

Redakčně upraveno podle mého příspěvku pro ČRo 6, ze 4. 11. 2010