Schyluje se k době, kdy spolu veřejnost a stát uzavřou novou společenskou smlouvu, nebo přinejmenším aktualizují tu současnou, která je reprezentována Ústavou, českými zákony, policií a justicí. Současná eskalující krize, či možná lépe řečeno dopady její mediální interpretace, má, a zaznívá to z úst čím dál širšího okruhu komentátorů i akademické veřejnosti, potenciál razantně změnit hodnoty, které onu společenskou smlouvu konstituují.

Základem naší společenské smlouvy je důstojný vztah mezi všemi obyvateli České republiky, její politickou reprezentací a mezi systémem výkonu a vymáhání práva. Tato smlouva je založena na přesvědčení, že stát je tu od toho, aby zajišťoval ochranu zájmů občanů, dodržování zákona, lidských práv; aby pomáhal udržovat mantinely zdravého ekonomického prostředí, aby se v rozumné míře staral o ty, kterým se tolik nedaří; aby poskytoval takové základní jistoty, jako je ta, že vás nikdo beztrestně nezastřelí, či že vás dnes nebudou bombardovat cizí vojska; aby zajistil podmínky pro volný pohyb zboží, které uspokojí vaše potřeby atd. Budu se však zabývat zejména duchovními aspekty společenské smlouvy, ty ekonomické nechám v podstatě stranou.

Hlavními faktory, které zformovaly základ naší společenské dohody mezi občany a politiky po Sametové revoluci, je křesťanská tradice - tedy úcta k životu i k majetku, tolerance, solidarita a ochrana menšin -, zkušenost s totalitními režimy - tedy kladení akcentu na svobodu slova, dodržování lidských práv, důstojné nakládání s každým občanem, presumpce neviny apod. -, a snaha alespoň myšlenkově navázat na tradici První republiky, tedy vybudovat stát se systémem parlamentní demokracie, ve kterém bude mít každý právo účastnit se politického života na všech úrovních. Toto jsou hodnoty, které se podle mnohých v současné době nachází pod náporem uprchlíků v ohrožení. Nezbývá, než s tím souhlasit - nikdy v historii České republiky jsme nebyli tak blízko předefinování hodnot, na kterých naše společnost stojí, nikdy v historii nám tolik nehrozilo, že se změní „náš tradiční styl života“. Za jeho ohrožení však nemohou uprchlíci. Naši vlastní demokracii si ohrožujeme sami.

Ochota občanů vzdávat se svých vlastních práv nebo přihlížet znerovňování jiných se společností nevyřčená šíří nenápadně: zabalená do ctnostných projevů o ochraně národní hrdosti, do článků vyzývajících k obraně demokracie před muslimskými nájezdníky, převlečená za seriózní zpravodajství ze zemí, které se potýkají s vlnou migrantů nejvíce. Čím dál častěji slyšíme z úst národních spasitelů, ale čím dál více také z úst seriózních politiků, že se národ musí semknout, že musí postupovat jednotně a jako jeden muž se postavit přívalu uprchlíků - ano, i za cenu určitého omezení naší až moc rozbujelé demokracie. Na všech frontách vlastně dnes a denně narážíme na ty, kteří by si přáli ať už takové či makové omezení různých svobod. Hovořit otevřeně proti demokracii a zároveň jedním dechem to vydávat za boj za demokracii - to se stalo dnešním denním chlebem. „My chceme demokracii, ale jenom pro bílé pracující manuální dělníky ve věku 35-65 let, kteří se narodili v únoru.“

Otevřeně se samozřejmě k přímým omezením občanských práv pro určité skupiny obyvatel (cizinci, podporovatelé migrantů, akademici, studenti humanitních věd, „sluníčkáři“, „havlisté“, a všichni ti další rozvraceči státu) hlásí jen očividní extremisté. A právě u nich celý proces de-demokratizace začíná. Sledujte mě.