Nedivím se. A přemýšlím, nakolik Miloš Zeman hovoří na základě nějaké své osobní zkušenosti. A také, co tomu asi říká Michal Gabčo. Tedy, jestli o tom vůbec ví, jestli mu to stojí za komentář a jestli se vůbec dožil. Bylo mu v roce 1970 tak kolem třiceti, a Romů osmdesátníků moc neznám.

Byli jsme tehdy čtyři frekventanti nultého ročníku různých vysokých škol, nucení přes den pracovat jako pomocní kopáči u pražských Inženýrských a průmyslových staveb. Za čtyři koruny hrubého na hodinu. Večer jsme pak poklimbávali na přednáškách a seminářích.

Octli jsme se v partě pestře složené. Kromě nás tam bůhvíjak skončil postarší absolvent prvorepublikového gymnázia, před jehož rozhledem a vědomostmi jsme my skorovysokoškoláci smekali.  Pak pohodový pán, s hnědou rádiovkou naraženou do čela, který si i během práce neustále ukrajoval z paprikového špeku a zapíjel ho pivem přímo z láhve.  Ostatní ho za zády pomlouvali, že je to starý fluktuant a nemakačenko. Fakt je, že se zrovna nepřetrhl. 

Jediný vyučený řemeslu (zednickému) byl parťák, prošedivělý padesátník, věčně si stýskající na bolesti zad – nechával si je pravidelně masírovat od „doktora“, kolegy, o němž parta věděla, že chce studovat pediatrii.

No a Michal.  Drobný, hubený, mrštný, hrával fotbal za nějaký místní klub, snad za Záběhlice. A asi jediný, komu vadila bídná pracovní morálka. Stačilo pár kapek deště a parta opouštěla výkop směr stavební buňka s příjemně hřejícími kamínky, s kartami, cigaretovým oparem a kolujícím kýblem piva. Mistr chlapy i parťáka marně prosil, aby se vrátili k práci, že už neprší. Neuznávali ho, obtloustlého, červenajícího se mládenečka, poslaného krátce po maturitě velet kopáčským partám na rozestavěná sídliště.

Nepřeháněl to ostatně s přemlouváním – potřeboval, aby ho po šichtě vzali s sebou na melouch, na výkopové práce placené v akordu. Jako stavební mistr měl citelně nižší plat, než ti kopáči, a živil rodinu.

Michal, který nás dostal na povel a měl nás zaučit, nás vyhnal z buňky, každému strčil do ruky lopatu s krátkou násadou, sám si vzal krumpáček a šli jsme na průkop pod vozovkou, kudy měla vést kanalizace. Chytré stroje, které ho dnes udělají skoro samy, tehdy ještě nebyly. A bezpečnost práce taková, že by bezpečáka nepochybně klepla pepka.

Po šichtě se chlapi svižně zvedli, napochodovali do vedlejší ulice a přidali se k romské partě, která pro změnu kopala v chodníku rýhu pro elektrický kabel. Michal s nimi. Fackovat nikdo nikoho nemusel, o tuhle práci se černí i bílí prali.

Miroslav Hudec, psychologa a publicista