Dost na to, řekne si každý rozumný člověk, aby tyhle ideologie již nikdy nedostaly příležitost. Byť by se maskovaly sebeumněji, byť by se navenek tvářily sebedemokratičtěji, byť by se verbálně i distancovaly od těch nejhorších excesů nacismu – ony je ale spíše popírají. I proto si konec toho inferna připomínáme, abychom čelili přirozenému lidskému sklonu zapomínat. Na to zlé zejména.

Jenže tahle snad v genech uložená obranná reakce může v tomto případě spíše usnadnit nějaký druh recidivy. Hrozí opakováním smrtelně nebezpečných chyb. Zvlášť, když rok od roku ubývá očitých svědků, kteří by mohli varovat na základě osobní zkušenosti.

V těchto dnech nám to stále číhající nebezpečí čerstvě připomněla výhrůžka lynčem skautce Lucce Myslíkové.  Stoupenci neonacismu se neštítí vyhrožovat vlastně ještě dítěti! Mstí se za to, že dívka se spolu s dalšími skauty nebojácně postavila v Brně průvodu neonacistů a odvážila se s nimi polemizovat.

Zachovala se ostatně v souladu s tradicí hnutí. Skauti i za okupace patřili k významným složkám protinacistického odboje. A ještě doslova několik dnů před koncem války 24. dubna 1945 bylo pět skautských odbojářů nacisty popraveno na Těšínsku.

I proto nemůže a nesmí být ten 8. květen jen nostalgickou vzpomínkou. Varování před nějakou formou recidivy toho, co se stalo ve třicátých a čtyřicátých létech, je stejně závažný důvod k připomínání jako vyjádření úcty obětem války a okupace a těm, kdo se nebáli aktivně odporovat zlu.

Je nebezpečné to zlo zpochybňovat či bagatelizovat, je nebezpečné ohrožovat beztak dosti křehký imunitní systém společenského organismu.

Miroslav Hudec, psycholog a publicista