Za pár dní je listopad a na jeho počátku „Dušičky“. Ten, kdo nemá srdce a mysl úplně zchladlou, navštíví hřbitov a vzpomíná na své milé a blízké, kteří jej předešli k branám smrti. Tam, kam jednou dojde každý z nás.

Již z doby kamenné máme doklady, jak naši předci věřili v posmrtný život. Dávali svým drahým do hrobů předměty, kdy očekávali, že je znovu využijí. Obřadně se s nimi loučili v očekávání příštího. V různých částech světa a v různých dobách různě. A přece tolik podobně. Očekávali vzájemné shledání. Dodnes. V české kotlině jsme, světovýma očima nahlíženo, tak trochu za exoty. Protože značná část naší populace tuto skutečnost vnímá jinak. Vidím-li krásně upravené hřbitovy, v tento čas obzvláště, rozsvícené svíčky a lucerny u hrobů, jež plápolají tmou, přestávám si být jistý. Jistý tím, že těmito exoty jsme.

Úcta k předkům je vlastní každé zdravé společnosti, civilizaci. Za sebe chovám jistotu, že se jednou se svými milými tam „Nahoře“ opět jednou potkám. V mezičase rád chodím na hřbitov ke hrobu mého dědečka a babičky. Nosím květiny, zapaluji svíčky a rozmlouvám s nimi. Moc to doporučuji všem, kdo váhají. Člověk si uvědomí sebe sama. Navíc pozná, kolik neznámých sousedů „to má podobně“.

Za obzvláště důležité vnímám dopřát svým předkům uložení právě na hřbitově. Máme se pak, my živí, kam vracet. I se svými dětmi, s vnoučaty. Jak obtížné to naopak mají ti, kteří zvolili pohřeb svých milých rozptýlením v lese, v řece aj. Již nikdy to nemohou vzít zpět a nemají se kam vracet. Nemají ono konkrétní místo, kam vezmou dítě a mohou mu říci: „Tady, Josífku, leží Tvá babička, která zemřela, ještě když jsi byl miminko. A tu šálu, co máš na krku, ti upletla na lůžku, když už nemohla chodit, pár dní před smrtí.“ Z hospice, kde 15 let pracuji, o takových příbězích vím své...

Je mi upřímně a bezelstně líto všech lidí, pro které život končí smrtí. Je pro mne nepředstavitelně kruté vidět rakev v krematoriu, jak zajíždí do temna bez ničeho dále. A pak žít v přesvědčení, že není nic, jen prázdno. Myslím, že je to takřka nesnesitelné. Dobrou zprávou je, že většina lidstva v dějinách až po dnešek to vidí jinak. Kdyby to byla iluze, je dávno vyvrácena.

Přeji z upřímného srdce všem, kteří čtou tyto řádky, vědomí, že naděje je větší, silnější a smysluplnější, než naše chmury a nejistoty. Přeji všem lidem vidět a poznat ty, kteří mají bolest ze ztráty druhého – a přesto jistotu věčného života a shledání s nimi. Jejich pevný stisk ruky, jiskrný pohled, usebranou mysl. Jejich chvějící se hlas, jak je pevný - neboť co je bez chvění, není pevné. Jejich zkroušené a zároveň v radosti obnovující se srdce. Srdce ukotvené v jistotě, že smrt na konci prohrála.

Mám rád život. Těším se z každého jeho momentu. K nim náleží i smrt, pohřeb. I naděje na Vzkříšení. Návštěvou hřbitova začátkem listopadu si to vše připomínám. Kde je smrti tvá síla?

PhDr. Robert Huneš.
ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích
místopředseda KV KDU-ČSL Jihočeského kraje