Vláda totiž na svém zasedání schválila další podporu sportu (konkrétně program Covid-Sport 2), ve kterém přizná sportovním klubům, resp. podnikatelským subjektům náhradu za neprodané vstupenky a marně vynaložené náklady za připravované sportovní akce.

Vždycky mě zajímal hlavně výsledek. Tady ale ten výsledek bohužel za potlesk nestojí. Uznávám, že je to lepší než nic. A vlastně jsem i za to rád. Jenže samotný program je tak děravý, že se vlastně chytám za hlavu…

Pojďme se na to podívat. Původní program „COVID - Sport“ byl vyhlášen začátkem června. Takže skoro tři měsíce po vypuknutí první koronavirové epidemie. Holt, stane se. Doba byla hektická, nikdo moc nevěděl. Spousta klubů samozřejmě v mezičase nečekala, raději si našla pomoc někde jinde a ve výsledku nechtěla podstupovat byrokratické martýrium papírování. Nechci říct, že to byla blamáž, ale kdyby se jednalo rychleji, ušetřili bychom si nervy i energii.

U dalšího pokračování programu už tak strašlivá prodleva nebyla. Díky za to! Klubům pomůžeme a nemusíme zavírat brány sportovišť nadobro. Takhle by se to dalo odbýt. Jenže nejde.

Chápu, že kdekdo tvrdí, jak je na tom nejhůř. Že právě ten či onen sektor ekonomiky trpí koronavirovou krizí nejvíc. Na rovinu, u sportu bych si netroufal říct, že trpí nejvíc. Ale určitě to odnesl hodně, je mezi těmi nejvíc zasaženými. Což říkám nejen jako bývalý sportovec, ale i jako politik, který se touto oblastí intenzivně zajímá. V Poslanecké sněmovně i za jejími branami. To se týká hlavně dlouhodobého hlediska. Kvůli tomu, že jsou zavřená sportoviště, můžeme nenávratně přijít o talenty. Nemohou se věnovat tréninku a „najetí“ do normálního režimu bude strašně bolestné.

Nyní k vládním návrhům. Měl bych být vlastně rád, že vláda program „COVID – Sport 2“ vůbec schválila. Je mi ale mi líto, že to skončilo takovým polovičatým řešením. Vysvětlím důvody, které jsem písemné v interpelaci zaslal i premiérovi Andreji Babišovi.

A proč jemu? Je to on, kdo má za sportovní oblast zodpovědnost. Už jen tím, že nese zodpovědnost za jmenování vedení Národní sportovní agentury, která se na těchto programech podílí a kde najdeme její autory.

Nově schválená forma pomoci má mířit hlavně k profesionálním sportovcům. Ovšem – pouze vybraným olympijským odvětvím jako jsou fotbal, hokej nebo házená. O tom, jestli si vlastně podporu profesionálové zaslouží, můžeme vést dlouhé debaty. Já sám si myslím, že peníze ze státu by profesionálové měli dostávat opravdu jen v mimořádných případech. Od státu by peníze měly jít vždy primárně dětem a mládeži. A to říkám jako bývalý profesionální sportovec.

Mimo "profíků" jsou tu totiž hlavně amatérští sportovci. Jsou tu děti. Je tu mládež. A je jedno, jestli to dělají kvůli své budoucí kariéře nebo jen pro radost. Pro mě jsou všichni sportovci. Tak proč jim pomoc ze strany státu upírat? Vadí mi to právě a hlavně u dětí a mládeže. Jak chce mít tenhle stát úspěšné sportovce? Jak chce, aby dospívající populace nepřišla o možnost sportovního vyžití? Tomu tedy nerozumím…

Předně: o kompenzace může žádat jen pět sportovních odvětví, vždy po dvou soutěžích. Tedy fotbal, lední hokej, basketbal, volejbal a házená. Slyšel jsem ty argumenty, proč zrovna tato odvětví. Jde prý o kolektivní hry, počítá se s nimi na olympiádu. Proč ne, ale co ostatní? Nelze přeci zvýhodňovat jeden sport před druhým! Navíc drhne i to „olympijské“ hledisko. Co individuální, úspěšné sporty jako atletika, tenis, plavání anebo lyžování? Cožpak nemáme i tady dost medailistů, kteří by nám stáli alespoň za nějakou podporu? To jsou jejich sportovní disciplíny méně ceněné?