Navrhovatelka argumentuje i rostoucí podporou laické a údajně i odborné veřejnosti. Ode mě jako poslance strany hájící křesťanské zásady se samozřejmě nedá čekat souhlas. Zkusím teď ale přednést argumenty, které by mohly o rizicích úvah o eutanazii přesvědčit přemýšlivé lidi mimo jakoukoli konfesi.

Politici z hnutí ANO málokdy dělají něco, kde by necítili podporu většiny obyvatel, a tak nepřekvapí, že svůj záměr uzákonit legální možnost ukončení života nevyléčitelně nemocných opírají o různé průzkumy – ať už šlo o obecný průzkum veřejného mínění či dotazník mezi zdravotníky. Právě průzkum mezi zdravotníky se jeví jako překvapivý: dle zveřejněných dat se v něm 55 % lékařů a 70 % sester vyslovilo pro povolení eutanazie.

Jenže ono dost záleží na formulaci otázek. Tady byly podle mě formulovány značně sugestivně. Přesto nelze brát výsledky na lehkou váhu. Bohudík se ale ukázalo, že přestože většina na možnost povolení eutanazii odpověděla kladně, tak na dotaz, zda by dotyčný konkrétně byl ochoten ukončit pacientův život a stát se tak „andělem smrti“, byly najednou výsledky významně jiné.

Jako lékař jsem bytostně přesvědčen, že povolení eutanázie je selháním společnosti, nikoliv dokladem její vyspělosti. Pokud jsem měl možnost se v životě potkat s pacienty či jejími příbuznými, kteří volali po ukončení života zásahem zdravotníka, tak šlo v naprosté většině případů o strach z fyzické bolesti či psychického utrpení. A přitom moderní medicína je dnes schopna většinu nepříznivých symptomů nevyléčitelných nemocí velmi dobře zvládat.

Paliativní medicína zaznamenala v poslední době obrovský rozvoj a je jen na nás, jak rychle a účinně budeme její rozvoj podporovat i v naší zemi. A zkušenosti zdravotníků z hospicové péče dokládají, že pokud je o pacienty v konečné fázi života dobře postaráno včetně psychické a duchovní podpory, tak rychle mizí jakékoliv úvahy o předčasném ukončení života. Ano, tudy vede cesta: připravit lidem v závěrečné etapě života důstojné umírání v kruhu blízkých s komplexní péčí paliativního týmu.

Podporujme život, a to i v jeho konečné fázi, umírání a smrt přece nejsou nic nepřirozeného, patří k životu stejně jako zrození a růst. Nedovedu si představit jako lékař, jehož posláním je léčit a pomáhat lidem, že bych se v tomto svém tolik naplňujícím údělu měl čas od času převtělit v „anděla smrti“. Již jen myšlenka na to, že by nějaká komise měla rozhodovat o tom, kdo dostane smrtící pilulku či injekci a kdo ne, mi připadne zcela mimo. Velmi si přeji a budu bojovat za to, abychom více přemýšleli o tom, jak pohár života naplnit až po okraj, a ne jak jej předčasně převrhnout.

Vít Kaňkovský, lékař a poslanec