Ve veřejném prostoru se pak rozjela ukázková sekundární viktimizace s výkřiky typu „Co čekala, když s ním šla domů?“, „Když se s ním seznámila na Tinderu, muselo jí být přece jasné, že jde o sex!“ Další série pak poukazovala na delší časový odstup od doby, kdy k znásilnění či sexuálním útokům došlo: „A proč jim to trvalo tak dlouho?“. Tato prohlášení jen potvrzovala výsledky výzkumu, který si nechala zpracovat Amnesty International a Česká ženská lobby v roce 2018 a ze kterého vyplynulo, že v případech znásilnění veřejnost do jisté míry pokládá za spoluzodpovědnou i oběť tohoto trestného činu (až 58 % dospělé populace). Zdálo se tedy, že vše jede ve starých známých kolejích.

Na rozdíl od minulosti se ale většina médií k této vlně nepřidala a postupně narůstal i počet osob, který ve veřejných diskuzích takovéto chování i jeho bagatelizaci odsuzoval, a to i mimo sociální bublinu „zastánců neomarxistické genderové ideologie“ (řečeno slovy Petra Piťhy či Marka Bendy). Možná to byla jejich zásluha, že se nakonec váhy veřejného mínění lehce přiklonily na stranu obětí a spolu s tím začali někteří politici a političky korigovat své výroky. Dominik Feri se zachoval „chlapsky“, vzdal se poslaneckého mandátu a vystoupil z TOP 09.

Zdá se tedy, že konec dobrý – všechno dobré a jaký má smysl tuto kauzu ještě dále rozpitvávat? Bohužel velký. Přibližně před dvěma týdny totiž oslavila deset let své existence Mezinárodní úmluva o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, spíše známá jako Istanbulská konvence. Výročí proběhlo téměř bez povšimnutí, možná také proto, že Česká republika tuto úmluvu Rady Evropy (kterou podepsala až v roce 2016) dosud neratifikovala. Jak to souvisí s Dominikem Ferim?

Kromě toho, že ratifikací úmluvy by ČR vyslala jasný signál jak veřejnosti, tak i mezinárodní komunitě, že je násilí na ženách opravdu nepřípustné a netolerovatelné, znamená její přijetí také závazek podniknout systematické a neodkladné kroky k jeho potírání.

Proč Feriho obětem trvalo tak dlouho, než se ozvaly? Možná proto, že neměly důvěru v policii (dle výzkumů je nahlášeno pouze asi 5 % případů znásilnění) a další instituce, nebo se bály toho, co se stane, když s tím vyjdou na veřejnost (některé první ohlasy daly těmto obavám za pravdu), či si to kladly za vinu a styděly se (což je častá reakce obětí sexuálního násilí dle svědectví odborníků a odbornic, kteří s nimi pracují). Na toto vše je v Istanbulské konvenci myšleno. Jejím schválením bychom se veřejně zavázali k naplnění těchto kroků, které by v mnohém zlepšily situaci obětí znásilnění a sexuálního násilí:

• školení v přístupu k obětem ze strany policie a zdravotnického personálu,
• efektivní spolupráci institucí a profesí v oblasti stíhání násilí (například policie, soudů, nevládních institucí, zdravotnických zařízení),
• dostatečné množství kvalitních služeb pro oběti násilí, např. telefonní linky pomoci, bezpečné azylové domy,
• motivování médií a společnosti k angažovanosti na poli prevence násilí (vyvarování se genderových stereotypů v podobě ponižujícího zobrazování žen, informovanost)
• informovanost žen zažívajících násilí o tom, že nenesou odpovědnost za jednání pachatele,
• prevenci násilí – mediální kampaně, výchova a vzdělávání k respektu k lidským právům a rovnosti,
• vyčlenění financí na boj s násilím.
• Více informací zde.

Proč potřebujeme Istanbulskou úmluvu? Nejsme snad schopni si to nastavit sami? Tak zní jedny z nejčastějších námitek jejích odpůrců. Pojďme se podívat, jak vypadá aktuální situace. Podle odborníků a odbornic, kteří se zabývají pomocí obětem znásilnění, se práce policie v tomto ohledu zlepšila. Soudy jsou však stále zamrzlé v čase (nejčastějším trestem za znásilnění je podmínka, a pokud oběť není škrcena či mlácena do obličeje, je to soudy považováno za konsensuální sexuální styk) a práci s oběťmi znásilnění se u nás věnuje pouze hrstka organizací (přičemž většina z nich pracuje primárně s obětmi domácího násilí, v rámci kterého rovněž dohází k sexuálnímu násilí). Ačkoliv je odstranění násilí na ženách součástí vládní Strategie rovnosti žen a mužů, v praktické rovině toho vláda mnoho nedělá. Istanbulská konvence opakovaně nebyla ratifikována a dotační program vlády určený na implementaci Strategie, ze kterého jsou mimo jiné financovány služby obětem násilí, byl seškrtán na necelé 4 000 000 Kč (celková výše udělené dotace za rok 2019 i 2020).

Vydávat líbivá prohlášení politiky a političky nic nestojí. Pokud svá slova myslí opravdu vážně, měli by se zasadit o to, aby byla Istanbulská konvence konečně ratifikována a my se s další kauzou nemuseli obětí znovu ptát – „Proč vám trvalo tak dlouho, než jste se ozvaly?“

Chcete se k tématu dozvědět více?

• Navštivte stánky koalice Hlas proti násilí: www.hlasprotinasili.cz
• Pokud souhlasíte s tím, že sex bez souhlasu je znásilnění, podepište petici ke změně zákona na stránkách Amnesty International.

Eva Kavková

Autorka pracuje jako lektorka a terapeutka, mezi její klientky patří především znevýhodněné a diskriminované ženy. Nezisková organizace EKS, jejíž je dlouholetou ředitelkou, je členskou organizací České ženské lobby, kde Eva po dvě volební období zastávala post místopředsedkyně. Je rovněž členkou Genderové expertní komory a Strany zelených.

Zdroj: zeleni.cz