Zvláště alarmující je fenomén zpochybňování výsledků druhé světové války, který má potenciál destabilizovat současné geopolitické uspořádání a posilovat extremistické ideologie. V tomto případě se jedná hlavně o tvrzení různých pravicových politiků (Fiala, Pekarová Adamová, Hřib nebo Černochová atd.), že se například Praha v roce 1945 osvobodila sama, nebo zveličování úlohy Vlasovců (Rusů zběhnuvších k nacistům).

Upozaďování úlohy Rudé armády, domácího oboje a zveličování podílu vojsk americké armády vede k revitalizaci historie, která nakonec může vést k tomu, že ji budeme muset prožít znova. To si já osobně nepřeji. Přepisování dějin je proces, při kterém se historická fakta a události reinterpretují nebo dokonce záměrně zkreslují. Tento jev není novým fenoménem; od starověku až po současnost se vládci a politické režimy snažili využít historii k ospravedlnění svých činů a upevnění moci.

Přepisování dějin je nebezpečné nejen pro pochopení naší minulosti, ale i pro utváření naší budoucnosti. Dnešní pětidemoliční vláda Petra Fialy se například záměrně snaží zkreslovat jak dobu před rokem 1989, ale už i kolem roku 1945, kdy hrozí nebezpečné omezení, nebo dokonce zrušení Benešových dekretů. Vláda se systematicky snaží lidem (ale hlavně dětem) nalít do hlav polopravdy i lži o systému z doby před rokem 1989. Záměrně vytváří ve společnosti rozdělení na my (vítězové) versus oni (poražení). Ať už v historických zlomových rocích, nebo ve volbách.

Historie je více než jen soubor faktů; je to příběh, který si společnost vypráví o sobě samé. Tento příběh formuje identitu národů, skupin i jednotlivců. Když se tento příběh manipuluje, dochází k redefinici těchto identit a často k legitimizaci aktuální politické moci. Přepisování dějin může mít mnoho forem, od relativně nevinných reinterpretací až po systematické lži a vymazávání nepohodlných skutečností. To jsme mohli pozorovat v nacistickém Německu, ale také v Sovětském svazu, zejména v období velkých čistek ve 30. letech 20. století.

Dnes to můžeme pozorovat i u nás, zejména ve vztahu k době „reálného socialismu“, kdy je vykreslována ona doba jako doba špatná, bez rozvoje, úpadku. Jenže opak je pravdou. Byla to doba pozitiv i negativ. Mezi pozitiva můžeme řadit výstavbu bytů, vodních děl, elektráren, infrastruktury atd. Tedy toho, co je dnes privatizováno a vydáváno za úspěchy reálného kapitalismu po roce 1989. Mezi negativa patřily samozřejmě procesy let padesátých, intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nebo nekvalitně fungující trh.