Připomeňme si můj dva roky starý článek, který vyčísloval provokace proti Rusku a Číně:

Dnes je tedy jasné a vývojem věcí potvrzené, že ČR opravdu slouží jako ratlík, usilovně trhající nohavice komusi, na koho má USA zálusk (poněvadž má něco, co Američané chtějí).

Připomeňme si, nyní před volbami, o které partaje jde, které tak oddaně slouží komukoliv, jen ne ČR:

• Piráti
• ODS
• TOP 09
• STAN
• KDU-ČSL
• ČSSD

A nezapomínejme ani na ANO, které tehdy, v době Vystrčilova provokativního výletu za peníze českých daňových poplatníků, byť ve vedení vlády, poslušně mlčelo a šoupalo nohama. Kde zůstal poslední ochránce českých národních zájmů, hnutí SPD? No, ve slabé opozici, opět vykrváceno promarněnými hlasy vlastenců na účelově zřizované a nevolitelné pidipartaje s rádoby vlasteneckým programem. Je obdivuhodné, že zhruba 7% voličů na tyto triky naskakuje každé 4 roky a udržují tak stále znovu u moci ty, které by nikdy přímo nevolili.

Takže nyní USA napínají tětivu v Pacifiku stále silněji a zřejmě se opět pokusí hnát věci do krajností, tak, jako na Ukrajině, až Číně nezbude, než se důrazně ozvat a reagovat. Nezapomínejme, že Čína má rozvinutý raketový program, přivezla hlínu z odvrácené strany Měsíce, staví svoji vesmírnou stanici a vyslala sondu k Marsu. Už to samo o sobě je dost složitým tématem pro americké stratégy, navíc Čína není sama, aliance zemí BRICS utužuje vnitřní vazby a je otázkou času, kdy dojde ke smlouvě o vzájemné vojenské pomoci, což vytvoří velmi tvrdý nárazník vůči NATO a na dlouhou dobu spustí na východě Pacifiku železnou oponu. Co se asi tak potom stane s americkými dluhopisy, kterých je Čína největším vlastníkem? Hodí je na trh? Položí americkou měnu?

Skoro to celé vypadá jako závod s časem, kde jde o to dostat Čínu do konfliktu o Tchai-wan dříve, než se BRICS i vojensky spojí a USA by stály proti třetině světa bez ohledu na to, kolik základen po světě mají. Státy BRICS totiž (na rozdíl od států EU s jejich multisexuálními útvary) mají bojeschopné armády s vysokou morálkou, které v poslední době nabraly válečné zkušenosti.

Myslím, že jediné Turecko by bylo schopné se jim alespoň na chvíli postavit, jenže je otázkou, proč by to dělalo. Vedení Turecka přece jede svoji vlastní politiku a myšlenka budování chalifátu a získání pozice místního hegemona je ambiciózní cíl.

Jenže ono nejde o osamocený konflikt, jak se nám snaží namluvit naše propaganda. Jedná se o celý řetěz válek, ať již ve fázi otevřeného konfliktu anebo latentních dlouhotrvajících doutnajících a čas od času opětovně vzplanuvších válek:

Úmyslně jmenuji jen nadnárodní a přeshraniční spory, nepíšu o různých lokálních povstáních, partyzánských hnutích, vzpourách a vůbec ne o občanských nepokojích (viz např. Srí Lanka, Libye, Kazachstán, Čína-Ujguři apod.) ani o tom, co nás čeká v Evropě:

• Donbas a Ukrajina
• Severní (turecký a jižní (řecký) Kypr
• Turecko-řecké spory o ostrovy a ložiska plynu
• Turecká okupace severní Sýrie
• Americké udržování enklávy Daeš v Idlíbu v Sýrii
• Válka a genocida v Jemenu
• Náhorní Karabach
• Čína-Tchai-Wan
• Indie-Pákistán v Kašmíru
• Kosovo-Srbsko
• Albánie (snaha o Velkou Albánii s Kosovem, severní Makedonií, jižním Srbskem (Preševské údolí, jihovýchod Černé hory)
• Severní Irák a severní Sýrie (Kurdistán)

Velmi „zajímavý“ a významný je přístup tzv. Západu k těmto konfliktům. Přes vzletné fáze o respektu k mezinárodnímu právu a neměnnosti uznaných stávajících hranic z něj více než cokoli jiného čiší účelovost, hamižnost, mediální pokrytectví a dvojí metr.

A tak zatímco z pohledu Západu např. Katalánci, karabašští Arméni, Abcházové a Osetinci svůj vlastní stát mít nemohou, anebo se, v případe východoukrajinských Rusů, nemohou připojit k jinému státu (protože přece „mezinárodní právo, suverenita, neměnnost hranic“), jinde tento Západ separatistické tendence dlouhodobě podporuje a rozdmýchává – typicky Tchajwan a Kosovo, kde dokonce většina států Evropské unie a USA uznai jeho nezávislost, přestože šlo o přímé a flagrantní porušení mezinárodního práva, konkrétně rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244.

Nemohu si nepovzdechnout, to nám to 21.století pěkně začíná a opravdu začínám mít obavu o osud našich dětí. Již se nedá nevidět či popírat, že smyčka válek se kolem Evropy začíná nepříjemně stahovat a zájmy USA ať přímé či zprostředkované, z nich trčí jak bolavý palec.

Tuší vůbec ti bankéři na Manhattanu, co vlastně dělají? Že hrají vabank nejenom o naše životy ale i o svoje? Tragické na tom je, že naše vlastní životy jsou v této cizí hře jen pár bezvýznamných žetonů na stole.