Po roce 1989 se vyčleňovaly z přímého finančního dohledu rezortu kultury různá kulturní zařízení, divadla přecházela pod působnost měst, která převzala i starost o jejich financování, občas i za pomoci příslušných krajů. Ve „vlastnictví“ MK zůstaly jen jím řízené tzv. národní kulturní instituce, např. Národní galerie, Národní divadlo, Památník národního písemnictví či Národní knihovna. Ty jsou hrazeny přímo z rozpočtu MK. Přináší to samosebou rozmanitá rizika a podezření. Vzpomeňme na tolik diskutovanou a dodnes nejasnou volbu ředitele Národního divadla Jana Buriana, který neprošel žádným konkursem, nepředložil někdejší ministryni Hanákové slíbenou koncepci a chová se v ND, jako by mu patřilo. Stačí se zeptat tamních zaměstnanců. Nebo nekonečné trylky kolem podivuhodného působení generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta (za práci, za kterou pobíral manažerský plat, si připlácel zhruba stejné peníze jako externí kurátor). Takových příběhů bychom našli víc. Ale o ně teď nejde v první řadě.

Vláda před pár dny schválila údajně první balíček na záchranu kultury, který jí předložil ministr kultury Lubomír Zaorálek v souvislosti s pandemií koronaviru, která má výrazný dopad zejména na oblast kultury. Celkový objem peněz tohoto programu je 1,07 mld. Kč. Podívejme se, jak s nimi ministr chce naložit.

Značný balík – 440 milionů – má jít subjektům tzv. nezávislé umělecké scény, žijící primárně z celoročních dotačních okruhů (mj. i z MK). O podporu Ministerstva kultury tak bude moci žádat organizace, která byla alespoň jednou za poslední tři roky (2018-2020) úspěšná v dotačním řízení ministerstva. V překladu do lidštiny to znamená, že jen ti, kteří se již domohli státních peněz na svou činnost, mají nárok na další peníze z této sumy. Jako by tím Zaorálek řekl, že ty neziskové galerie, malá divadla a další subjekty, které dosud neprošly přes různé komise (často podezírané z různých nepotismů či „jánabráchismů“, tedy rozhodování víceméně subjektivního), jako by neměly nárok na existenci. Protože mnohaměsíční pauza v činnosti těchto zařízení je na první pohled likvidační. Pro Zaorálka to však není kultura. A pokud, pak se tyto nezávislí umělci smějí ucházet o část ze 30 milionů, určených však pouze na multimediální distribuci umělecké produkce. Tedy třeba na zřízení webovek. Jenže k čemu jsou divadlu či folklórnímu festivalu webovky, když nemají diváky, a tedy příjem ze vstupného – a jak výše psáno, MK na ně dosud zvysoka kašlalo? To zní už jako výsměch.

Zato příspěvkové organizace samotného ministerstva (jde celkem o 29 institucí) dostanou ve dvou tranžích celkem 600 milionů. Něco jaká „malá domů“, nepřijde vám? Nic proti těmto institucím, ale díky vazbě na státní rozpočet mají už nyní tak betonová záda, že jim v zásadě nic vážného nehrozí, i kdyby byly zavřeny rok. Ne že bych jim to přál, ale jejich financování není závislé na vybraném vstupném, na rozdíl od výše zmíněných.

Šalamounsky si ministr poradil se širokou škálou zejména regionální kultury (což jsou profesionální divadla, orchestry a sbory). Ty mohou žádat MK o podporu, jen tehdy, když „jsou trvale zařazeny do Programu státní podpory profesionálních divadel a stálých profesionálních symfonických orchestrů a pěveckých sborů“. Vyčleněno je pro ně 300 milionů. Pokud ovšem vaše divadlo či sbor není „trvale zařazen“ do onoho programu, tzn. opět nepobírá dlouhodobě od MK dotace, může se jít pást. Začíná jaro, tráva bude šťavnatá.

Ihned po tomto oznámení se na ministerskou hlavu snesly výtky ze dvou stran. Jako první vystartoval zkušený divadelní producent Oldřich Lichtenberg a s ním řada lídrů profesionálních, avšak soukromých divadel, která provozují celoroční produkci, avšak výlučně za své – tedy ze vstupného případně od sponzorů. Jenže divadla jsou zavřená, není vstupné a na prázdná sedadla nezískáte ani sponzory či reklamu. Zaorálek celou tuto významnou a divácky velmi preferovanou část kulturní fronty prostě vygumoval. Stejně jako hudební festivaly. Také z jejich řad vzešel protest (tentokrát prezentovaný Michalem Šestákem, pořadatelem oblíbeného putovního festivalu České resp. Moravské hrady). Drtivá většina festivalů tohoto typu je sezónní, závislá na počasí, a také na množství diváků. Aby přežily, jistě jich musí mít víc než oněch dnes povolených 50. Ani tato sféra nestojí Zaorálkovi ani za halíř. Je to jako v tom Démokritovi, který říkal: „O bozích říkejme, že jsou“. V parafrázích to můžeme otočit třeba do vět „o soukromé kultuře říkejme, že není“, případně „o ministru Zaorálkovi říkejme, že své věci rozumí.“

Nabízí se ovšem nejjednodušší vysvětlení. Ministr se zřejmě rozhodl postátnit vše, čemu se smí říkat kultura, a to ostatní nechat padnout případně rovnou zavřít. Jsem zvědav, kdy nám divadla začnou nabízet „doporučené kusy“ jako Pogoninův Kremelský orloj či Kohoutovo Zítra se bude tančit všude…