Už tehdy článek samým svým titulkem navozoval jasný názor, oč jde v té organizaci (založené mimochodem už r. 1919 jako soukromoprávní subjekt, za komunistů ovšem dohlížený příslušnými orgány). V jádru řečeno, šlo o to, že si OSA „privatizovala“ poměrně úzká skupina lidí z hudební branže, vytvořili si sobě na míru různé sazebníky úhrad za užitá autorská práva, tzv. zastupovaným umělcům něco usypali a o zbytek se nějakým málo čitelným způsobem dělili. Rozdělili zkrátka svět OSA na „členy“ a „zastupované“, jimž „členové“ vládli a vládnou podle svého uvážení.

Tato praxe, jako i mnohé jiné, přešla do nového režimu po listopadu 1989, jen na oněch výsadních židlích dnes usedají jiní kápové. Co se změnilo, a to k horšímu, je jejich – jak to říci – nenajedenost. Za poslední léta si můžeme připomenout nemravný boj o poplatky z vysílaných obsahů v AV přístrojích v lázeňství, vybírání poplatků z produkcí, kde nezazní ani jediná skladba autora zastupovaného OSA (čili jde na první pohled o obohacování se z cizího peří) a mnoho dalších.

Jednu obzvlášť pikantní informaci o OSA přinesl před časem jeden provozovatel rádia, který na svém programu měl výhradně tzv. etnickou hudbu, čili autory a interprety z Asie, Afriky, Jiří Ameriky, Islandu, Sibiře, Izraele  a dalších míst, o nichž s největší pravděpodobností OSA ani netušila, že vůbec existují, natož aby s nimi měla smlouvu o zastupování. Nicméně od příslušného provozovatele kasírovala měsíční paušál, jehož další osudy byly nejasné. Na dotaz, kam putují tyto peníze (v úhrnu za čtyřleté období vysílání šlo o víc než milion korun), bylo onomu provozovateli sděleno, že spadá takzvaně „pod čáru“. Že prostě malá rádia, která nemají dostatečný počet posluchačů (v tomto případě šlo spíše o desítky než stovky tisíc, vzhledem k exkluzivitě a kulturnosti programu je to pochopitelné) se jednotlivě nerozúčtovávají, nýbrž jejich paušál jde rovnou k rozdělení mezi samotné „OSAře“. Tomu se v trochu jiném kontextu říká „coming out“.

Nu a OSA se u příležitosti koronavirové pandemie ozvala znovu, a opět velice kreativně. Nejprve sestavila dohodou se Sdružením místních samospráv (malou, ale pikantní podrobností je, že předsedou tohoto sdružení je europoslanec Stanislav Polčák) sazebník poplatků z veřejných akcí typu trhy, poutě atd., kde se provozuje výlučně reprodukovaná hudba. Nedejte se zmást lokálním charakterem akce. Pro pořádající obce jdou poplatky do desítek tisíc korun.

Ještě lepší je nový návrh skupiny autorskoprávních organizací, samozřejmě včetně OSA, na změnu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, která by zavedla kvóty českého hudebního a audiovizuálního repertoáru v lokálních médiích. V rámci kolektivní správy by se pak výnosy z autorských práv přerozdělily ve prospěch tuzemských autorů a umělců. (Počátkem dubna o tom informoval mj. časopis Týden). Z novější historie známe podobné ochranářské způsoby ze Slovenska z května 2015. Slovenská vláda tehdy schválila zákon, kterým stát stanoví kvóty na vysílání hudby domácí produkce v rádiích. Zákon vstoupil v platnost v dubnu 2016 a stanovil, že tamní rádia musí vysílat minimálně 20% domácí produkce, o rok později už 25% a veřejnoprávní rádio dokonce 35%. Což byla docela zásadní rána na solar demokratickým svobodám polistopadového období. Tehdy jsme se jim my zde na západ od řeky Moravy smáli a mluvili jsme o národoveckých tendencích, ačkoli tehdy tam, stejně jako tady dnes nešlo a nejde o nic jiného než o peníze. Naši popíři v čele s OSou Nostrou prostě chtějí zneužít pandemie a nahrabat pod sebe ještě víc peněz než dosud.

Je to další příklad toho, jak dnešní krize slouží jen jako příležitost pro prosazování lecjakých partikulárních politických zájmů, což vidíme téměř u všech stran napříč spektrem. A já k tomu mám dovětkem jediné, tradiční a jistě obecně srozumitelné slovo: chucpe.

Jiří Kobza, poslanec za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD)