Při té příležitosti jsem pronesl následující projev:

Vážení přátelé, dámy a pánové, milí hosté,

několik let snah o přepisování našich moderních dějin, zejména pak dějin druhé světové války, jejích výsledků a její interpretace, začíná přinášet své hořké plody.

A také vstoupila do své další fáze, kdy už jde o nepokryté vymazání naší národní paměti, o zničení naší národní a státní duchovní a myšlenkové tradice, která je v prvé řadě vlastenecká, demokratická a antinacistická a o její nahrazení tradicí zcela jinou.

Přepisování historie

Proto jsem dnes a denně, i v médiích hlavního proudu, z prostředí vládních politických stran a rovněž tak i okruhu politických neziskových organizací, které vymývají dlouhá léta na školách mozky našim dětem a vnukům, svědky úporné vlny relativizace a rehabilitace nacismu. S cílem, aby naše národní povědomí bylo změněno, a abychom napříště, namísto našich osvoboditelů od genocidní německé okupace naší vlasti, uctívali, podobně jako je tomu na Ukrajině, v Pobaltí či jinde, činy wehrmachtu, vojsk SS a nacistů obecně.

Proto je tolik sil napřeno na ničení symbolů osvobození, na bourání a odstraňování památníků a pomníků postavených na počest našich osvoboditelů – a proto dochází k takřka nepřetržitému oslavování činnosti pronacistických kolaborantů, pohůnků a vazalů, jako byli vlasovci, banderovci či ustašovci.

Společným jmenovatelem je rusofobie až za hrob a úsilí skrze změnu národní paměti a identity uskutečnit i změnu politického směřování České republiky.

Lži o osvobození Prahy

Součástí těchto lží a manipulací, je i v poslední době neustále opakované tvrzení, že Prahu sovětská vojska neosvobodila, že tehdy v květnu roku 1945 přijela do už naprosto bezpečné a osvobozeného hlavního města.

Ze lži v tomto případě všechny tyto apoštoly nového výkladu dějin usvědčují jednak poslední žijící svědci těchto válečných událostí, jakým je například místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu Emil Šneberg, nositel státního vyznamenání, na které jsem jej prezidentu republiky navrhl, který zde, na Praze 6, v květnových dnech roku 1945 jako mladý chlapec po boku sovětských vojáků bojoval proti německým okupantům.

Ze lži je usvědčují právě i zde, na vokovickém hřbitově, pohřbení sovětští vojáci.

Tito hrdinové padli v těžkých bojích s německými okupanty nedaleko odsud, v Divoké Šárce a v dalších částech Prahy 6, jejíž vedení, v čele se starostou Kolářem, dnes právě pomníky našich osvoboditelů hanebně bourá.

V duchu neskutečného výroku jednoho z hlavních přepisovatelů dějin, poslance ODS Pavla Žáčka, který zní: „Historie se vyvíjí“…

Vedeme boj o zachování pravdivého výkladu dějin

Boj o zachování pravdivého výkladu našich dějin není jen úzkým a nezajímavým sporem několika historiků a veteránů. Ale jde především o boj o naší přítomnost - a hlavně o naší národní budoucnost.

Boj o to, zda zůstaneme tradičně antinacistickým, antitotalitárním národem a státem, anebo půjdeme cestou fašizace a nacifikace České republiky. Což je cíl mnohých domácích i zahraničních politických sil.

V souvislosti s popsaným procesem přepisováním dějin také čím dál častěji slýcháme, že jsme vlastně národ kolaborantů a bojácných přizpůsobivých Čecháčků, který nikdy pořádně nebojoval a vždy se podvolil.

Nic není vzdálenějšího historické realitě – Československo si nejprve svou existenci během první světové války muselo tvrdě vybojovat a poté i opakovaně obhájit i vojensky. Ihned po 28. říjnu 1918 svedlo tvrdé boje s Němci, Poláky a Maďary.

Rovněž tak výkony našeho protiněmeckého domácího a zahraničního odboje jsou naprosto unikání a obdivuhodné - včetně popravy kata Heydricha, jejíž 80. výročí si zanedlouho připomeneme.

A můžeme si zde také  připomenout slova někdejšího šéfa úřadovny pražského gestapa Hanse-Ulrich Geschkeho, že Češi jsou zdaleka nejhůře spolupracující okupovaný národ.

Opakujme to nahlas a často!

Naprosto stejně se dnes nestydatě lže o tom, že sovětská armáda Prahu neosvobodila, že zde vůbec nebojovala. Že se v podstatě jednalo o jakousi specifickou vojenskou přehlídku.

Vědomí blížícího se příjezdu sovětské  Rudé armády do Prahy zabránilo masakrům a plánovanému zničení podstatné části Prahy německým wehrmachtem a jednotkami SS.

Vědomí, že Rudá armáda bude během několika málo dní v Praze, mělo rovněž zásadní vliv na rozhodování německých velitelů a velitelů vlasovců v Praze v květnových dnech roku 1945. Vliv na to, že namísto posledního apokalyptického boje

Německý armádní šéf v Čechách a na Moravě, polní maršál Schörner, tehdy velel jednomu milionu mužů ve zbrani!  Plánovalo se vyhození všech pražských mostů do vzduchu, i bombardování Prahy.

Zkusme si tedy představit, co by se tehdy v Praze dělo, kdyby zde nebylo vědomí brzkého příjezdu Rudé armády. Mimo jiné tím byly zachráněny desítky tisíc českých životů.

Rudoarmějci, kteří v Praze padli v boji proti německým vojákům wehrmachtu a fanatikům z SS, si právem zaslouží naši vděčnost a úctu. Zemřeli, abychom my mohli žít. 

Naší povinností vůči nim je svědčit o tom, jak to tehdy bylo a bránit historickou pravdu!

Převzato z profilu.